The 100: Survivor [pozastaveno]

10.|Nekonečné mlčení a další útok

Alisa:

Otvírám oči a rozhlížím se po svém okolí. Kousek od mého klína leží Bellamy a stále spokojeně oddechuje. Při tom se jednou rukou dotýká mého kolene. Lehce se nad tím pousměju, je tak roztomilý, ale při vzpomínce na včerejší incident od něj s trhnutím odskočím. Poškrábu se nervózně na krku, na místech, kde ještě včera byly obrovské, pálící skvrny a rozejdu se podívat k oknu bunkru, kterým dovnitř prostupuje sluneční světlo. Po mlze ani vidu ani slechu. Výborně. Otočím se zpátky ke spáčovi. Výrazně polknu, zhluboka vydechnu a pomalými kroky se k jeho nehnuté postavě rozejdu.

"Bellamy?" Poťukám mu na rameno. Nic, žádná reakce. "Bellamy." Přidám na hlasitosti a intenzitě třesení. Zase bez odezvy. "BELLE, vstávej!" To už na něj křičím a silně jím třesu. Rozlepuje ospalé oči a s lehkým trhnutím si vzpomíná, kde je a s kým je.

"Dobré ráno," zamrčí a protáhne se. Okamžitě přecházím na druhý konec bunkru, kde jsme si odložili věci. Oblíkám si bundu a přehazuju přes záda batoh s řasami. Bellamy stále sedí na gauči a zmateně se rozhlíží.

"Pospěš, musíme jít." Zvedne se na nohy. Pořád se kolem sebe rozhlíží. Hodím po něm jeho bundu. S neutrálním výrazem se na mě podívá a se zívnutím si ji na sebe natahuje.

"Carme-"

"Pospícháme, Jasper trpí a není, nebylo od nás správné rozhodnutí, že jsme tu zůstali přes noc."

"Hej, hej, hej, zpomal." Přeskočí gauč a stane přímo přede mnou. Okamžitě začnu couvat. Jeho velká postava týčící se nade mnou mě nikdy nenechá chladnou. "Promiň za ten včerejšek." Koukám do země, a tak v moment, kdy ucítím jeho studený prst na mé tváři, se rychle, až agresivně ošiju.

"Proč to děláš?" Vyjedu na něj ostře. "Omlouváš se za něco a v zápětí tu hranici stejně zase překročíš!"

"Nemůžu se tě ani dotknout?"

"NE! Nikdo se mě nesmí dotknout!" Bell na mě kouká se starostmi stáhnutým obočím. "Nekoukej na mě tak." Protáhnu se kolem něj k východu a za jeho neustálého opakování Carmen vylízám ven.

Během pár minut už jsme oba na čerstvém vzduchu, opět pod možným dohledem zemšťanů. Jdu tři kroky před Bellem a oba mlčíme. Je to zvláštní, protože on nebyl z těch, kteří by uměli ocenit ticho. Myslím, že ho má slova zasáhla víc, než jsem čekala. Nebo nad nimi přemýšlí. Proč jsem tak netečná, když jiné holky by mu samou radostí naskákaly do stanu. Neotáčím se. Vím, že jde za mnou, slyším pravidelné oddechování a občasné křupnutí větvičky pod nohama. Pokračujeme v tichu.

"Přikrč se," čapne mě Bell za batoh a prudce stáhne za jeden ze stromů.

"Co to děláš?" Je zase tak blízko. Potí se mi ruce. Ukáže někam před sebe. Odvracím od něj pohled a v místech, kam míří jeho prst, hledám něco neobvyklého. "T-t-to je jelen?" Na tváři se mi roztáhne velký úsměv a mám chuť jít za ním, pohladit si ho. Bellamy to na mě vidí, a tak jen tiše pokrčí rameny. Stále jsem z něj nervózní, ale pasoucí se jelen přímo přede mnou? To je něco neuvěřitelného. Opatrně se zpoza stromu postavím a udělám dva kroky dopředu. Stále na něj okouzleně koukám a nevěřím vlastním očím.

*křup*

Jelen se za mnou otočí a já úlekem vypísknu a odskočím dozadu, až spadnu na zadek. Chytám se Bella za paži a schovávám se do jeho náruče. V momentě, kdy si mě zvíře všimlo, odněkud přiletělo kopí a zvíře jako nic na místě usmrtilo.

"Z-z-zemšťani," zašeptám a pevně k sobě tisku víčka. Nechci radši nic vidět, nechci o ničem slyšet, nechci tam být. Přijde mi to jako věčnost, co se Bellovi krčím v náručí, ale představa, že bych se ho teď vzdala, byla nemožná. Lesem se rozezní troubení na roh. Dlouhé a hlasité.

"Pojď, musíme utíkat. Nevím, co to znamená." Stoupám si na roztřesené nohy a před očima jako bych měla obrovský závoj strachu. Pevně se držím jeho ruky a následuju jeho kroky. Před chvílí jsem ho nemohla ani slyšet, vidět, cítit, prostě nic. Nyní je to to jediné místo, kde se cítím v bezpečí a čemu věřím. Píchá mě v boku, nestíhám dýchat a dělá se mi mdlo. "Carmen, vydrž! Už je to jen kousek!" Po nekonečném běhu začínám rozpoznávat vedle cvrlikání ptáků, hlasitého bušení mého srdce i výskání dětí z tábora. Opravdu je to už jen kousek.

"N-n-nemůžu," spadnu na kolena a Bellamymu se při tom vytrhnu z ruky. Hned zastaví a vrací se pro mou maličkost ležící uprostřed ničeho. Třesu se od strachu i zimy. Sehne se ke mně. Cítím jeho teplý dech na mém obličeji.

"Car," zašeptá, "za chviličku jsme za bránou. Zvládneš to." Po tvářích mi začnou stékat obrovské slané kapky. Jsem neskutečně unavená a chci mít konečně pokoj. Chci být v klidu, na nějakém opuštěném místě, kde by mě nikdo nehledal, nehlídal. Ještě tam snad pár vteřin ležím, ale když mě Bellamy začne brát do náručí, urychleně ho zastavím.

"Ne, ne, to ne. J-j-já děkuju za záchranu, ale zvládnu to už."

"Car, můžeme si ještě promluvit?" Zase jdu tři kroky před ním a záměrně mlčím. Popoběhne ke mně a silně drapne za ruku, dnes už po několikáté.

"Přestaň."

"Proč máš takový problém s mou přítomností? S tím, co jsem udělal v bunkru?" Mlčím a do očí se mi zase hrnou slzy. Koukám na oblohu a doufám, že se voda nepřevalí přes okraj oka, jako přes nějakou přehradu. "Proč zase mlčíš?" Udělá krok blíž. Couvnu. Snažím se couvnout. Drží mě pevně na místě.

"Pusť mě, prosím." Žadoním a se strachem v očích koukám na jeho prsty silně ovinuté kolem mého úzkého zápěstí. Tentokrát mlčí on. "Belle, prosím."

"Pověz mi, co je s tebou a pustím tě!"

Z opravdu velmi nepříjemné situace mě vysvobodí, až normálně otravný hlas Millera: "To je Bellamy a Carmen. Vrací se! Jsou živí! Otevřete jim!" Bell poleví sevření a já od něj rychle utíkám do brány. Rychle, aby mě nestihl dohonit.