Poslední přání: Příliš příležitostí!

Kapitola VII.

„A jsme tady!" zahlásí Avindra, když se guildě konečně podaří vrátit se k základně. „Tak v téhle díře vy žijete?" zeptá se Alexander, když spatří jejich na první pohled útulný a prostorný dům. „Jak jako víš, že vevnitř nic nemáme?" nechápe princezna, jak může mít démon tak moc dobrý odhad. „Trčím v tomhle světe už přes dva tisíce let, myslíš si snad, že jsem za tu dobu nějaké základní informace nepochytil?" odpálkuje ji nazpět mág tónem, kterým ji dává najevo, že je blbá. Avindra si odfrkne. „Tak pojďte dovnitř," nebaví už Viarnara postávat před vchodem a vleze dovnitř. „Jako bychom snad vevnitř něco měli," povzdechne si Ema VI. a svého kamaráda následuje. Nakonec se dovnitř vsunou všichni. „Už jsem byl i v horších," prohlíží si to nic, co tam mají, Alex. „Až v hostinci oznámíme, že jsme úspěšně splnili úkol, budeme pracháči a vybavíme si to tu!" prohlásí zloděj. „Přemýšlela jsem, že bych si mohla přidělávat i něčím jiným, než jsou jen tyhle úkoly," svůdně zamlaská Ivo, který se se svou novou personou už doslova vžil. „Hostinci?" zavzpomíná princeznička, „tam pracuje vlastně ta hloupá hostinská! Ještě ji musím vrátit to, že nás ubytovala v takové díře!"

Netrvá dlouho a Knihovnomolové si to serou z obytné čtvrti blíže do centra hlavního města Nazisubarashi, kde se nachází hostinec. Vejdou dovnitř a zamíří rovnou k pultu, o který Viarnar praští, aby přivolal Avindřinu nejoblíbenější kozatou hostinskou. „Ano?" přiběhne k pultu po pár vteřinách s něžně pohupujícím se poprsím. „Rádi bychom odevzdali splněný úkol," spustí zloděj a snaží se tak na co nejdelší možnou dobu umlčet uječenou šlechtičnu, která je bohužel také součástí jejich guildy. Předá ji pergamen s úkolem. „Vyčistit nazisubarashský lesní hřbitov od duší jo?" pročítá si pečlivě pergamen, „nuže dobrá. Gratuluji vám ke splnění vaší první mise." Začne povzbudivě tleskat. „Zde máte vaši odměnu do ručky," sáhne do svého hlubokého a prostorného mezikozí a vytáhne z něj měšec s deseti miliony dračích denárů, „všechen materiál bude do dnešní půlnoci dovezen na vaší adresu, kde si ho budete moci vyzvednout." „Aspoň, že tak, ty kozatá flundro!" už to nevydrží Avindra a začne po hostinské zběsile házet jednu nadávku za druhou, „jak se to lidé v Království dobra chovají? Ubytovat vlastní princeznu ve zcela prázdném domě!" Na to ji Ema čapne za její zelenavé brnění a odvede ji na náhodné místo v hostinci, aby se vydýchala. „Moc děkujeme," poděkuje za peníze Ivo a schová je do své brašny. „Ještě bychom ale rádi požádali o jednu věc," spustí Viarnar, „zemřel nám jeden člen naší guildy, a tak ho chceme nahradit novým." Ukáže na Alexandra, co je z povzdálí sleduje. „Ale jistě!" zamrká kozatá hostinská a vytáhne list s evidencí o existenci guildy Knihovnomolů a k tomu péro s inkoustem, „a jak se ten váš nový člen jmenuje?" „Alexander Vestorius," představí se démon, načež ho hostinská do evidence zapíše. „Tak a jste členem guildy," potvrdí hostinská a radostně se usměje, přičemž se ji pochopitelně mlékárny taktéž zahoupou. Avindra a Ema se vrátí zpět k ostatním. Náhle začne Alexander zářit. „Co se to děje?" je zmatená naše složitě komplikovaná třináctka. Nový kamarád našich hrdinů změní svůj vzhled z teenagera na horny puberťáka, přičemž jeho démonské rysy jako uši a ocas se zachovají. „Co se právě stalo?" nechápe ani Ivo, co se právě stalo. „To je běžná nevýhoda démonů," je najednou chytrý Viarnar, „když se démoni přidají do guildy, jejich staty se zresetují a jejich podoba se vrátí zpět do té, kdy se změnili v démona." „Tys to celou dobu věděl?!" je uražená Ema, že má v jejich guildě novou konkurenci, co se zbytečnosti týče. Knihovnomolové se už chystají z hostince odejít, ale zarazí je Avindra. „Malý moment!" křikne po kozaté hostinské, „rádi bychom si vzali další úkol!" „Ale ovšem," provokativně se na ní usměje.