Sapphire Palace

NENÍ ČAS NA ROZMÝŠLENÍ

Společně jsme opustili hotel. 

Nejdřív jsem ale musela odevzdat klíče. Vše ostatní bylo zajištěno a zaplaceno, abychom tu nebyli moc dlouho a někdo na něco nepřišel. Rozklepanou rukou jsem položila klíče na stůl a ruku ihned schovala. Po slepu jsem vyhledala ruku mně stále neznámého muže, který si se mnou ihned zase propletl ruce. Trochu mě zaskočilo, když mojí rozklepanou ruku začal hladit. Snažila jsem se to ale nedat najevo. 

Recepční si klíč opět uklidila a když se ujistila, že je vše v pořádku zaplaceno, popřála nám příjemný zbytek dne. Spolu jsme se tedy vydali ven. 

Venku přesně, jak řekl, stál černý Mercedes. Nějaký muž mi otevřel dveře do vozu a já nervózně usedla na zadní sedadlo. Zavřely se za mnou dveře a ti dva zůstali venku. Prohlédla jsem si interiér auta, který byl na mě až příliš luxusní. Necítila jsem se tu moc dobře v mých šatech za pár stovek. Ruce jsem si složila do klína a koukla se z okýnka na ty dva, kteří spolu něco řešili. 

Po chvilce z hotelu vyšli i ti dva chlapi, kteří nesli moje zavazadla. Ty uložili do kufru Range Roveru stojícího kousek od nás, kterého jsem si doteď nevšimla. Až teď jsem si taky všimla, že tu nestojíme sami. Okolo nás byly další luxusní vozy černé barvy a další ještě přijížděli. Nahromadil se ve mě strach. Byla jsem jako malá myška obklíčená hladovými lvy. 

Když si můj hlavní únosce všiml černého Porsche přijíždějícího vedle našeho auta, s lehkým úsměvem se k němu rozešel. Ano, rozhodla jsem se ho nazývat únoscem, jelikož i přesto, že jsem do tohoto auta nastoupila sama, je to stále únos, jelikož mi nedal jinou možnost. 

Ten muž, který řídil to Porsche, vystoupil a kamarádsky se s mým únoscem poplácal po zádech. Byl to vysoký blonďák s docela roztomilým úsměvem. O něčem se spolu bavili, když se najednou ten blonďák otočil mým směrem a koukal na mě. Sice mě neměl šanci vidět, jelikož auto, mělo stejně, jako všechny ostatní, ztmavená okýnka, ale já stále cítila jeho pohled přímo na mě.

Nakonec blonďák usedl zpět za volant a všichni se začali vracet do vozů. I můj únosce se vrátil k autu. Sedl si vedle mě na zadní sedadlo a za volant si sedl ten muž, který mi otvíral dveře. Mezi zadním sedadlem a sedadlem řidiče začalo vyjíždět tmavé sklo, přes které nejspíš nebylo nic slyšet, takže teď jsme tu byli jen mi dva.

Ostatní auta už začala odjíždět. Zbytek aut, které tu zatím zůstali, jim dali náskok a potom jsme se rozjeli i my. První slza mi stekla po tváři a já se rychle otočila k okýnku, aby mě neviděl. Musela jsem zůstat statečná. 

...

Seděli jsme tu už asi půl hodiny. Už mě moje brečící nálada přešla. Teď jsem chtěla znát odpověď na všechny otázky, které se mi rojily v hlavě. Otočila jsem se poprvé na mého únosce od té doby, co jsme vyjeli. On něco prohlížel na svém notebooku a mě si nevšímal.

,, Kam vlastně jedeme?" zeptala jsem se ho s opatrností. On se jenom zamračil do notebooku a na mojí otázku odpověděl velice stručně:

,, Na letiště." jeho stručná odpověď mě ale ještě více znervózněla. Tušila jsem, že to nebude nějakých 10 minut odsud. Nechtělo se mi ale věřit, že bychom opustili tento ostrov.

,, Co bude se všemi těmi auty, kterými se tu vozíte?" zeptala jsem se ihned na další otázku. 

,, Poveze je loď." vrátila se mi zpět opět stručná odpověď. On přitom nezvedl své oči od notebooku. Sledovala jsem jeho soustředěný výraz, kterým hleděl do notebooku a něco tam stále zapisoval.

,, Řekneš mi aspoň, do kterého státu mě vezeš?" lehce jsem zvýšila hlas a to nejspíš upoutalo jeho pozornost. Zvedl oči od notebooku a zahleděl se mi přímo do očí. Mezi očima se mu vytvořila zamračená vráska. 

,, Proč tě to vůbec zajímá?"  

,, Protože bych ráda věděla, kde mě chceš zabít." naštvaně jsem řekla. Když jsem si uvědomila, že jsem to řekla nahlas, nervózně jsem polkla. V autě bylo v tu chvíli ticho. Byl slyšet jenom náš hlasitý dech. On mě jenom sledoval.

,, Takže to si celou dobu myslíš? " ,, Že tě chci zabít? "  sledoval mě lehce překvapeně. Po tváři mi stekla slza.

,, Nebo snad ne? " ,, Jestli máš v plánu to druhé..." začal se mi lámat hlas. Nemohla jsem to vyslovit.

,, Co druhé?" teď vypadal ještě více překvapeně. Zhluboka jsem se nadechla :

,, Jestli máš v plánu mě někomu někam prodat jako.. jako levné zboží.., tak to mě raději zabij. " opět tu bylo to ticho. On na mě jenom hleděl. V jeho výrazu ale byla jen čistá zlost. V jednu chvíli seděl na svém místě, v druhé chvíli prudce zaklapl svůj notebook a natáhl se mým směrem. Zmáčkl tlačítko mých pásů, které se náhle uvolnily, chytl mě a jedním prudkým pohybem mě přitáhl k němu. Posadil si mě na klín a já se ho překvapením chytla za ramena. Auto sice bylo prostorné, ale když jsem mu teď seděla na klíně, byli jsme u sebe až moc blízko. Jeho teplý dech se mi odrážel od dekoltu a já na něj ze shora jen koukala. 

,, Já tě nikam prodávat nebudu. " ,, Jsi jenom moje a nedovolím nikomu, aby se tě jenom DOTKL, rozumíš?" 

,, Já ti nepatřím. " ,, Nemůžeš si mě jen tak přivlastnit. " zašeptala jsem potichu. V tu chvíli pevně zatnul čelist a jeho ruce, které měl položené na mém zadku, mě ještě víc stiskly.

,, Brzy změníš názor, květinko." 

...

Auto konečně zastavilo. Všimla jsem si, že za námi zastavují další tmavá auta a okolo na parkovišti stály rozmístěný další vozy. Byli jsme na nějakém soukromém parkovišti, kde skoro nikdo nebyl.

Když mi řidič otevřel dveře, beze slova jsem vystoupila. Někteří muži už vcházeli do budovy a my jsme se potom vydali za nimi.

Můj únosce mě tentokrát za ruku nedržel. Celou dobu šel ale těsně za mnou a sledoval každý můj krok.

Vešli jsme do letištní haly. Všude tu bylo spousta lidí. Nenápadně jsem se začala rozhlížet a přitom jsem si všimla několika mužů, kteří byli rozmístěni po celé hale a sledovali nás. Všichni mě sledují, protože vědí, že se pokusím utéct. Já ale musím něco udělat, musím najít způsob, jak se jim ztratit z dohledu.

Musím ihned.

Dala jsem si ruku před pusu, prudce zastavila a předklonila jsem se. Můj únosce se ihned zastavil a sehnul se ke mně.

" Udělalo se mi nějak zle po té dlouhé cestě v autě." ,, Potřebuju na toaletu, prosím." snažila jsem se znít co nejvíce věrohodně. On mi položil ruku na záda a druhou rukou mě začal přidržovat, když mě vedl na toalety.

Když jsme tam došli, pustil mě a já ihned zaplula dovnitř. Zamkla jsem se a podívala se na sebe do malého zrcadla. Potom jsem se začala rozhlížet po celkem malé místnosti. Na rohu místnosti bylo menší okno, ale vypadalo, že se jím dokážu i protáhnout. Sklopila jsem víko od záchoda a vyšplhala až k oknu. Prolezla jsem ven a seskočila na silnici. Nikdo tu nebyl ale kousek odsud byly vidět černá zaparkovaná auta. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem se rozběhla směrem k nejbližšímu lesu. Můj běh ale upoutal až moc velkou pozornost. Za mnou se ozvaly motory aut a kroky běžící za mnou.

Zrychlila jsem běh a i přes nedostatek kyslíku, jsem dala veškerou svojí sílu na to, abych odsud zmizela. Hlasitě jsem funěla a na čele se mi začaly dělat slabé kapičky potu. Neměla jsem ale jinou možnost než běžet. Kdybych teď zastavila... ani jsem nechtěla pomyslet na to, co by se stalo.

Už jsem byla skoro v lese, když se za mnou ozval výstražný výstřel, který mě úplně ochromil. V tu dobu jsem se sesunula strachy k zemi. Byla jsem v takovém šoku, že už jsem se nemohla znovu zvednout. Schoulila jsem se do klubíčka. Někdo ke mně doběhl a přetočil mě na záda. Teď na mě hleděl můj únosce chvějící se vzteky a já se jen modlila, aby tu pistoli, kterou měl za opaskem, nevytáhl proti mně.

...