„Jak jsem se sem dostala?" řekl mi známý hlas a já se prostě za ním musel otočit. Zůstal jsem stát jako přimražený.
...
Stála tam přede mnou a koukala stejně překvapeně. Rychle jsem se otočil zpět na ostatní. „Rychle ji odvolejte!" vykřiknu na ně. „Ann tu je?" zeptá se mě s nadějí William. „Jo! Ale ihned ji musíte odvolat!" rozkážu jim.
Nechápali to. To, co udělali může mít hodně špatný následek. „Chceme se jí jen na něco zeptat. Pak jí hned odvoláme." řekl mi klidně William.
„Copak vy to nechápete?! Musíme ji ihned odvolat! To, že jsme zabili tu ženskou neznamená, že je konec útoků duchů! Je spousta těch, který jsme zabitím té ženské rozčílili a právě teď, kvůli vám, sem mají jistě namířeno!" křičel jsem na ně. Nechtěl jsem být na ně zlý, jenže pokud to, co jsem řekl je pravda, dostali jsme se do dost velkého problému.
Asi po dvou minutách jsem je konečně přinutil něco dělat. Začali jsme ji odvolávat. Kousek od sud udeřil blesk. „Už je odvolaná?" zeptal se mě Will. Podíval jsem se do rohu. Nestála tam. Rozhlédl jsem se po místnosti. Teď stála u okna a dívala se ven. „Ne, není odvolaná." Odpověděl jsem mu.
Zkoušeli to znovu a znovu. „Rychle!" najednou vykřikla Ann. Zmateně jsem se na ní podíval. Koukala pořád z okna a něco venku sledovala. „Musíte to zkusit znovu. Jinak se jistě něco stane!" rozkážu a oni to zkusili už asi po desátý. Neodvolala se. Rychle jsem přešel k oknu, abych se podíval, na co se to dívá.
V tu ránu jsem si uvědomil, proč si musíme pospíšit. Venku se v černých oblacích mezi blesky vytvářelo tornádo, které podle větru bude směřovat na nás. I přestože byla tma, to tornádo vidět bylo. Blesky ho dost jasně osvětlovali.
Lidé venku panicky utíkali a vytvářeli kolony aut. Všichni se snažili si zachránit život. Nevadilo jim, že je tma a tudíž musí najít cestu z města potmě. Nevadilo jim, že utíkali do lesů, jen aby si zachránili život.
Přešel jsem místnost a zapnul jsem televizi, kterou jsem měl snad jako jedinou elektroniku nezabalenou a zapnutou v zásuvce. Hned se zapnul kanál, na kterém právě teď běželi zprávy a v nich neuvěřitelný tornádo nad naším městem.
Podívám se zpět na Ann, která se bez sebemenšího pohybu dívala ven na to tornádo. „Tak zmiz už, sakra!" vykřiknu na ní. Jen se na mne podívala smutným pohledem a zmizela. Cože? To vážně stačilo tohle na ní vykřiknout?
Tornádo ale nezmizelo. Jen se přestalo zvětšovat.
Rychle jsem vběhl do vedlejší místnosti. Popadl jsem batoh a do něj jsem začal vhazovat důležité předměty.
Po chvilce jsem měl už všechno zabalené, tak jsem se vrátil zpět za ostatními. Sledovali zprávy.
„Tohle je opravdu neuvěřitelný, nic podobného se nikdy nikde nestalo..." Vzal jsem ze stolu zapalovač a vyvolávací desku. Podíval jsem se zpět na televizi. „Vidíte to? Co je to?" Ptala se kameramana novinářka. Ten se zaměřil na ty divné věci, co vylétávali ven. Zamračil jsem se pod snahou zjistit, co to je.
Nejprve to vypadalo, jako by z tornáda padali lidé, ale když se to začalo pohybovat jakýmkoli směrem to chtělo, uvědomil jsem si, že stal opravdu velký malér.
**********
Ahoj :)
Ano, vím... Strašně dlouho trvalo, než jsem tuhle kapitolu napsala... :/ a ještě k tomu je strašně krátká -_- takže se vám tu omlouvám... :) vůbec jsem neměla čas na psaní... Je toho teď na mě strašně hodně... :/ no, ale dneska se čas našel a tak tu je další kapitola... :3 :D
Doufám, že se vám aspoň trochu líbila... :) v další kapitole se budu snažit víc :)))
Děkuju vám za komentáře a vote ♥♡ :) :3
