Minulost v ohrožení [DOKONČENO]

Epilog

Česká republika, červen 2030

,, Miláčku, kam to jedeme?" zeptal se mě Jan a já se potutelně usmála. Pohladila jsem ho po tváři. On mou dlaň vzal, políbil ji a schoval ji ve své. 

,, Mám pro tebe překvapení," řekla jsem tajnůstkářsky a nastartovala auto. 

,, Je velké, malé, či střední?" ptal se zvědavě. 

,, Uvidíš!" smála jsem se a on se zatvářil tak zklamaně, když zjistil, že mu opravdu nic neřeknu, až mi ho začalo být líto. Povedla se mi neskutečná věc. Zjistila jsem, že zámeček je na prodej. Čas se na něm krutě podepsal. Léta zanedbávání během toho, co ho zabavili komunisti, a nedostatek prostředků Maxových potomků k tomu, aby ho dali do kupy, udělaly své. Nakonec se zámeček dostal do dražby a hádejte, kdo ho koupil? Já, Liana Millerová! Sice jsem kvůli tomu musela obětoval vilu na Vinohradech, ale k čertu s ní! Když jsme zahnuli k příjezdové cestě, Jan polkl. 

,, Liano, to snad...Je to opravdu...Zámeček?" zeptal se mě a já přikývla. Zastavila jsem před zrezivělou bránou a otevřela ji. Zahrada byla příšerně zarostlá, stejně tak příjezdová cesta. Vzala jsem Jana za ruku a společně jsme se prodírali vysokou trávou až k zámečku. Ten byl opravdu v žalostném stavu. Omítka oprýskaná, terasa i altán ztrouchnivělé, trubky popraskané a do střechy zatékalo. Vím o všech zjevných i skrytých problémech, před týdnem tu se mnou byl statik. Dobrá zpráva ale je, že se nemusí bourat, důkladná rekonstrukce ho přivede zpátky k životu. 

,, Bože můj, vše tak příšerně zpustlo. Připadá mi, že to bylo včera, co jsem zde pobýval," vydechl a já ho pohladila po rameni. Otevřela jsem dveře vedoucí z terasy do menšího salonu. Vnitřek domu na tom nebyl o moc lépe. 

,, Ach, to jste vy, paní Millerová?" ozval se starší ženský hlas z hlavního salonu. Měla silný německý přízvuk.

,, Ano, slečno Millerová, jsem tu i s manželem, hned jsme u vás," řekla jsem a táhla Jana za ní. Když jsme vešli, usmívala se na nás postarší dáma, já jí odhadovala tak sedmdesát. Byla malinká jako já, prošedivělé vlasy měla sčesané do nízkého uzlu. Jan vypadal více než zmateně.

,, Moc mě těší, jste velmi laskavá, že nás zde provedete. Jane, tohle je slečna Štěpánka Millerová, vnučka Maxmiliána Millera, posledního majitele zámečku před znárodněním. V restitucích jí byl vrácen v roce devadesát sedm," řekla jsem a Jan si s ní potřásl rukou. 

,, Víte, někoho mi velmi připomínáte, ale kdybych já jen věděla koho," řekla Štěpánka a Jan se jemně usmál. 

,, To není možné, slečno, víte, že se dnes potkáváme poprvé," řekla jsem jemně.

,, Samozřejmě, to víte, paměť mi už vypovídá službu. Když jsem byla maličká, dědeček mi rád vyprávěl o svém dětství zde. Měl staršího bratra, který zemřel, když bylo dědečkovi osmnáct, jak jen se jmenoval...Ach, Jan se jmenoval, jmenoval se přesně jako vy, Jeníčku! Smím vám říkat Jeníčku?" zeptala se Štěpánka Jana a on přikývl. 

,, Jistě," odpověděl. 

,, Co vám pan Maxmilián ještě vyprávěl? Víte, rádi bychom se dozvěděli více o historii domu," řekla jsem a Štěpánka se posadila na jedno z potrhaných křesel. Z plátěné tašky vytáhla obálku. 

,, Takto dům vypadal ve své největší slávě. Nebýt těch příšerných komunistů, mohl tak vypadat i po sto letech. Víte, narodila jsem se v Rakousku. Doma se sice mluvilo česky, ale do Československa jsem se dostala až po revoluci. Kromě pár rodinných portrétů na půdě toho mnoho nezbylo," řekla a pak se jí rozšířily oči. ,, Ach, ano, už vím, odkud jste mi tak povědomý, podobáte se dědečkovu bratrovi. Jako vejce vejci!" vyjekla a Jan se smutně pousmál.