Magie nás spojila, ať nás tedy člověk nerozdělí -HPFF

19.

Něco se stalo. Nemohl si toho nevšimnout. Vždyť ten zatracený Potter se choval už týden divně! Lépe řečeno divněji než obvykle. Regulus si už od oné sázky zvykl nebelvíra pozorovat při jídlech, pokud tam byl. Obvykle si sedával mezi své přátele, král mezi svými poddanými. Ovšem zničeho nic se přesunul na kraj z jedné strany vedle Siriuse a z té druhé se k němu začala přidávat rusovlasá mudlorozená. Kdyby nevěděl, že Evansová si svého druha už našla, podezříval by Pottera z toho, že ji nakonec uhnal. Jenže takhle to nepřipadalo v úvahu a jeho opravdu zajímala příčina, kterou ovšem nedokázal jen z pouhého pozorování vypátrat. Snad právě to tajemno na tom ho donutilo, že se rozhodl na to podívat více z blízka, přesněji pomocí špionáže (hlídání podezřelých, jak to sám nazýval, protože to neznělo tak špatně).
Proto s dokonalou výmluvou (že už se nemůže dívat na ty odporně červené muffiny, které tam snad Brumbál dal jako provokaci do zlatých košíčků) opustil své přátele pár vteřin po tom, co Potter i s jeho přáteli, mezi které patřil i jeho bratr, odešel pryč. Zahlédl je ještě, jak stoupají po schodech nahoru. Nijak nespěchal, choval se naprosto přirozeně, když je následoval, s nosem zabořeným do učebnice přeměňování. (Shodou okolností jím začínali a on tak mohl v klidu předvádět, že míří do učebny.) Věděl, že oni začínají formulemi, proto ho překvapilo, když nezamířili na schodech dál ani k učebně formulí ani někam, kde tušil nebelvírskou věž. Mířili k umývárnam Ufňukané Uršuly. Počkal si, jestli tam opravdu vejdou, když se tak stalo, vzdal to a zamířil na hodinu. Sledovat je mohl zase jindy.
_____________________________

Zhluboka dýchal. Ještě stále se nevzpamatoval z toho, co viděl před chvílí. Jak taky mohl? Vždyť se to nemělo vůbec stát! Jak se mohl jeho bratr líbat se svým kamarádem? Nedávalo to smysl. Sirius si druha nenašel, matka se přeci postarala o to, aby se o tom ujistila. Týrala ho tolik, že přeci nemohl zůstat celou tu dobu mlčet! Prostě ne, ne a ne! Regulus potřeboval všechno to zmatení a šok dostat ze sebe. Rychlým krokem zamířil ke zmijozelským sklepením, aby odtamtud rychle popadl koště a zamířil na hřiště.
Mohl lítat jako zblázněný už více jak hodinu, přesto se ještě plně neuklidnil. Ale aspoň už zvládal uvažovat. Vlastně by to dávalo smysl. Ani jeden z nich nepřiznal svého druha, něco takového se nestávalo, jistě párkrát se našel člověk bez druha (asi tak jeden v ročníku), ale vždyť jen v nebelvíru toho roku byli tři! A navíc všichni přátelé. Mělo ho už před těmi dvěma roky napadnout, že to jen hrají, matku by tím oznámením jistě potěšil a on sám by se radoval z neštěstí svého bratra. Jenže za dva roky přeci jen trochu dospěl. Ne všechno, co dělal kvůli rodině,  ho těšilo. A vlastně ani tímhle rozhodnutím si nebyl jistý. Měl to opravdu prozradit matce? Nedokázal si pomoct, ale obdivoval svého bratra za to, že to dokázal udržet v tajnosti tak dlouhou dobu, vždyť kolik pro to vytrpěl! Tahle jeho část mu radila, ať to nedělá. Jenže ta druhá, o něco větší to považovala za bláznovství a bála se hněvu matky. Proto pomalu slétl na zem, vrátil se do svého pokoje  kde s klidem napslal dopis rodičům. Obsahoval kromě hromady zdvořilostních frází jen jednu podstatnou informaci, Sirius má spřízněnou duši a to Remuse Lupina.
______________________

Nevěděl, co přesně, ale něco bylo špatně. Poznal to, když mu přišel dopis od rodičů, že očekávají, že na prázdniny dorazí domů.  Něco takového po něm nechtěli už od druhého ročníku, proč se tak najednou rohodli ho pozvat v době, kdy už ho s nimi nespojovalo vůbec nic? Přesto i s tou zlou předtuchou před Vánoci nastoupil do vlaku směr King's cross. Remus mu mával z nádraží. On i James zůstávali. Ke svému zděšení zjistil, že na nádraží stojí i jeho bratr. Tvářil se jako by si nebyl jistý, jestli ho má litovat nebo se mu smát. V ten okamžik už to věděl s naprostou jistotou. Něco se hodně zvrtne.
_______________________

Uvědomoval si, že by tam neměl jít. Jestli si ho Sirius všimne, neodjede, jenže mu to nedalo. Celou noc ho otravovalo svědomí natolik, že nemohl pořádně spát. Vážně nechyboval, když napsal domů? Čím dál tím víc se mu zdálo, že ano. Vlak se rozjel, aniž by něco udělal. Teď už s tím nic neudělá, řekl si. Právě v ten okamžik zahlédl Siriuse. Poznal, že si ho všimnul, jeho výraz mluvil za vše. Už věděl, že se vrací jen pro špatný konec.
_________________________

Zuřila. A to hodně. Jak ten malý spratek mohl udělat jejich rodině něco tak ostudného? O to víc, že udělala všechno možné, aby se ujistila, že nic nezatají, tak jak to, že se teď, po dvou letech dozví, že i přes její snahu, jí pravda zůstala skrytá? Mohla se teď vůbec ukázat na veřejnosti? Snad jen pro to, že nikdo jiný tu pravdu neznal, ale tím si nemohla být jistá, že to tak zůstane. Právě z toho důvodu si ho pozvala na Vánoce. Rozhodla se, že to vyřeší jednou pro vždy a ten spratek toho bude litovat, a možná i toho, že se narodil. Určitě, opravila se, postará se o to. Zhluboka se nadechla. Zbývalo ještě pár hodin do příjezdu vlaku. Nechtěla riskovat, že by jí v Londýně pláchl, proto tam plánovala přijít osobně. Manžel o tom nechtěl ani slyšet, vlastně se k celé té věci stavěl až příliš ledabyle, což ji rozčilovalo snad stejně jako chování jejich syna. Vzala do ruky hrneček s čajem. Jen nepatrně se zatřásl, jak jí stále cloumala zlost, ale tento drobný přešlap rychle zamaskovala, přestože se v jídelně nacházela pouze ona. Práva dáma musela zůstávat dokonalá vždy to ji učili už od mala. A ona se tím hodlala řídit až do smrti.
____________________

Ahojky!
Omlouvám se, že mi to zas tak trvalo, jako pokaždé i tentokrát v tom má prsty škola.
Vzhledem k tomu, že zatím všichni chtěli happy end, tak i když to tak nevypadá, tak jsem vás vyslechla.
Jinak doufám, že se kapitolka líbila.
Františka