Ten Pravý (druhý díl)

Část 59 Lorelai: Dlouho jsme se neviděli

„V kultuře kočovných Něnců se považuje za velkou urážku, pokud se postavíš do cesty vůdci rodu. Koukám, že tě stále nikdo nenaučil slušnému chování, Tylere." Má slova se rozléhají po celém cvičišti jako nadlidská božská rána. Ticho, které naplňuje celý prostor by se dalo krájet. Slyším šustění listí z nedalekých lesů tak intenzivně, že bych všechny stromy dokázala spočítat do jednoho. 

Aaron přešlápne z jedné nohy na druhou. Ten dunivý náraz jeho bot do sněhu udělá neskutečný hluk. Nedivím se, že je Lapis zmerčilo, když dělají tak neskutečný randál. Naproti tomu, muže za mými zády vůbec neslyším. Stojí tiše a pozorují situaci tak, jak jsou vycvičení. Možná i proto, že nerozumí jazyku, kterým mluvím. Pro mě je to taktéž dost nezvyklé využívat angličtinu po tak dlouhé době. Pohnu rukou a stáhnu si bílý šál z obličeje, který mě chrání před zimou, abych neumrzla. Při tom pohybu se mi vymaní mé krátké vlasy a začnou volně poletovat kolem hlavy. Okamžitě ucítím sibiřský mráz na tvářích, jež se stal za těch několik měsíců mou součástí. Stejně jako jizva pod mým okem z mé nedávné bitvy.

Oči našich návštěvníků se upnou na můj obličej. Dívají se na mě. Jeden do jednoho. V jejich očích zahlédnu různé pocity - úlevy, zděšení, hrdosti... Zvlášť jeden pohled mě odrovná... Tylerův. Čas se zastaví. Jeho oči mě prošpikovávají skrz na skrz. Překvapeně pootevře ústa a vidím, že chce něco říct, ale neudělá to. Nebo možná nemůže... Místo toho zaklapne rty a otočí se ke mě celým tělem. Úplně ignoruje konverzaci, kterou započal s Alinou a věnuje se pouze mě. Cítím z něj pocit úlevy a štěstí, ale ještě něco dalšího... nedokáži ten pocit identifikovat. 

„To není... " Uslyším vzlykající Dianu. Odpoutám se od uhrančivého pohledu Tylera a zadívám se na Dianu. Sjedu jí pohledem od hlavy k patě, abych se ujistila, že neutrpěla žádná vážná zranění. Od našeho posledního setkání se její vzhled nijak zvlášť nezměnil. Pokud tedy nepočítám ty šílené kruhy pod očima. Udělá krok ke mě, ale okamžitě se zastaví, protože několik mužů za mnou udělá to stejné. Ochranitelsky se postaví těsně za mě. Uslyším cinknutí tasených zbraní. Nejradši bych se otočila a okřikla je, ale vím, že to myslí dobře. Nemohu opomenout, co mi při křtu bylo vysvětleno. Vzájemná ochrana, to je naše základní pravidlo.

Tyler a několik dalších jeho lidí zpozorní. Nejistě začnou těkat očima na "ochranku" za mnou.

„To je v pořádku." Uklidní mě Alina zdvihnutou rukou. „Nebudu jeho slova brát za nezdvořilá. Přece jenom nezná naše obyčeje a zvyky." Podívá se na mě. Mile se na ni usměji, když po tak dlouhé době uslyším její lámavou angličtinu. 

„To spíše já se musím omluvit za naše muže. Nejsme zvyklí na návštěvy, proto mohou působit malinko nepřátelsky. Zvlášť po posledních událostech." Řekne klidným tónem vůdkyně a projde kolem Tylera, který stále nepolevil v pozornosti. Přijde mi ještě více napnutější než před pár vteřinami. Pochybuji, že si Alina plně získala jeho důvěru. Ani se mu nedivím. 

Alina si stoupne pár kroků ode mě a založí si ruce za zády. Tohoto jejího stařeckého gesta jsem si již několikrát všimla a přijde mi zajímavé ho vidět u ženy, která je mladší než já. Automaticky sklopím hlavu na důkaz oddanosti a znovu se narovnám. Muži za mnou mě okopírují. Potom se podívám na Tylera a zbytek jeho skupiny. Kromě hromotluka z Německa a Steva se zdá, že zbytek Abahagi za chvíli umrzne. Mají červené tváře a ruce se jim klepou tak, že čekám, kdy se oddělí od zbytku těla.

„Myslím, že bude nejlepší, když si promluvíte někde v teple." Podotknu směrem k Alině v nářečí.

Ta se podívá na naše hosty a taktéž přitaká mému návrhu. „Skvělý nápad. Předpokládám, že se přidáš?" Zeptá se. Trochu nejistě se podívám po ostatních mužích. Jsem teď součástí skupiny, která ode mě vyžaduje určitou odpovědnost a nemohu ji jenom tak zahodit kvůli nečekané návštěvě. „Musíme dokončit výcvik." Ustoupím stranou, abych jí dala prostor pro průchod.