Ničí spasitel (SNARRY)

5.kapitola

Druhý den ráno, když se Severus probudil, usoudil, že by bylo nejspíš nejlepší Minervu varovat předem, než ji hodí do místnosti s údajně mrtvým Spasitelem kouzelnického světa.

Předchozí večer se toho o Harrym Potterovi dozvěděl hodně a přemýšlel o tom, když ležel v ponuré tmě svého pokoje na Grimmauldovo náměstí a poslouchal vrzání a sténání starého domu kolem sebe.

Harry byl nezávislý, otevřený a nevysvětlitelně shovívavý. Když ho Albus Brumbál připravil o dětství, a vlastně i o život mezi kouzelníky, odešel z domu své nevlídné tety, když mu ještě nebylo ani osmnáct. Od té doby se o sebe staral sám, sám se rozhodoval a budoval si vlastní život. Když se stala tragédie a on utrpěl zranění nohy, změnil směr, ale pokračoval dál.

Jeho slabost může být skutečně jeho silnou stránkou. Jeho touha poznat svou rodinu, dozvědět se o své matce a otci jakoukoli, byť sebemenší, zajímavost. Vidět je na fotografiích, slyšet o nich vyprávět, být svědkem jejich života, jejich smrti v Godrikově dole. Pochopit, kým byl díky jejich životům, jejich obětem. Protože měl ve svém životě tak velkou díru, dokázal v průběhu večera, že je ochoten pozastavit nedůvěru a zaplnit tu díru příběhy cizího člověka o kouzelném světě, který pro něj nebyl o nic skutečnější než pohádka.

Severus se nezdráhal mluvit o Lily. Mluvit o Lily po tak dlouhé době mělo jistou volnost. Osvobozovalo ho to způsobem, kterému plně nerozuměl. Na cestě do kina vyprávěl jejímu synovi, jak se s ní seznámil, když byli ještě velmi malí, v dětském parku. Jak poznal, že umí kouzlit, stejně jako on. Jak jí jako první vysvětlil, co je to magie. Jak tomu uvěřila, protože byla dítě a protože to vysvětlovalo všechny ty zvláštní věci, které dokázala dělat. Jak byla tou nejdokonalejší kamarádkou, nejmilejší dívkou, nejlaskavější a nejshovívavější duší.

"Nezní moc, že by byla jako moje teta Petunie," povzdechl si Harry.

"Nebyla," odpověděl Severus. "Petunie měla vždycky odpor k jejímu daru. Dovedu si představit, že byla ráda, když tě viděla vyrůstat bez kouzel."

Kdyby to bylo jinak, Severus by večer neukončil polibkem na rozloučenou u Harryho dveří.

Harry očividně nabízel víc. Objal Severuse oběma rukama kolem krku, aby ho políbil, a Severus nedokázal odolat pokušení ochutnat ty rty a přejet prsty po Harryho čelisti. Když se však Harry otočil, aby odemkl dveře a o krok ustoupil, omluvil se, bylo pozdě, musel se domluvit s profesorkou McGonagallovou, a odhodlaně ignoroval výraz zklamání v Harryho tváři.

Slyšel, jak se na podlaze nad ním někdo pohybuje. Kroky, které zjevně mířily na toaletu na konci chodby.

Ne, nemohl pokračovat ve vztahu s Potterem, bez ohledu na to, že byl přitažlivý, charismatický a očividně se o něj zajímal. Chlapcův kmotr by ho zabil. Doslova. Rozhodl by se, že Snape zneužil jeho nevinného kmotřence, a šel by mu po krku. Nebo by za něj špinavou práci udělal jeho vlčí mazlíček. Byl vedoucím Fénixova řádu. Všichni v Řádu by mu vyčítali, že se pustil do Harryho Pottera. Jak vysvětlit Potterovým obdivovatelům, že první krok udělal Chlapec, který přežil? Ale on mě políbil první!

Ne, bohužel se musel stáhnout. Ať to zkusí nějaký jiný šťastlivec (čarodějky neměly šanci). Potřeboval si udržet odstup, alespoň fyzicky a nechat Pottera, aby se aklimatizoval ve světě kouzelníků. A kdyby po něm Potter šel potom, až pozná, jaký je to ve skutečnosti neomalený parchant, nikdo by si nemohl stěžovat.

Ale zatraceně. Bylo to tak příjemné, tak správné, držet Harryho proti sobě, když je přemisťoval přes celý kontinent. A bez ohledu na to, jak náročný byl jeho život a jak bezvýznamná byla hvězdná obloha uprostřed ničeho, stát tam s náruči plnou Harryho Pottera mu skoro stačilo, aby zapomněl na válku a Voldemorta a Řád a... a vůbec na všechno.