Secret of destiny

kapitola 5.

Pořád jsem chodila po pokoji ve snaze, myslet si , že celé toto ráno je jen sen .Čím víc jsem se na to snažila ,tím víc jsem věděla že je to realita. Sedla jsem si na postel vedle Tobyho a zeptala se ,,Tohle asi není sen co ? Ty opravdu mluvíš." ,,Ne není to sen . Jsi vzhůru. Já vlastně nemluvím , komunikuji s tebou skrz myšlenky."odpověděl.Tak tohle je opravdu šílený.Já tady mluvím se psem . Už jsem opravdu zešílela.No co , tak se pokusím chovat normalně, (teda co to půjde).Vždycky jsem si tajně přála aby Toby mluvil.Byl můj nejlepší přítel.Takové klišé pes nejlepší přítel člověka,ale jediný mě nikdy nezradil.Pak mám tedy jednu docela dobrou kamarádku Riky(jmenuje se Erika , ale nesnáší kdyż jí tak někdo oslovuje) . Znali jsme se už na základce . Pak jsme šli na střední . Víc se se mnou začala bavit až po smrti rodičů.Zřejmě jí mě bylo líto .Tehdy jsem potřebovala pomocnou ruku,ona mi jí nabídla a já ji vděčně přijala.Od té doby je moje dobrá až nejlepší kamarádka. Z mého myšlení mě vytrhlo až zaklepaní na dveře.Byla to Lidia. ,,Christin , drahoušku snídaně."  ,,Už jdu."křikla jsem.O tom co se tohle ráno stalo jim nic neřeknu. Seběhla jsem po schodec s Tobym v patách a málem jsem se přizabila o obrovskou a těžkou bednu. Došla jsem do kuchyně,sedla si ke stolu a začala jíst výborné lívance.,,Hele , co je to za sviňsky těžkej balík u schodů?" zeptala jsem se mezi jídlem.,,Nevím, pošťák mi to strčil do ruky , řekl ať podepíšu a zmizel.Jo mimochodem ten balíček je pro tebe Chris." dořekl John.Zarazila jsem se . Mě nikdo balíčky neposílá.Ihned jsem se zvedla a zamířila pro balík.Byl težkej jako prase , ještě že mám vypracovanou fyzičku. Balík jsem odnesla do obýváku a začala ho rozbalovat.V tom balíku leželi .....KNÍŽKY!!? To je dost blbej vtip. Začala jsem si je prohlížet . Etiketa? Socialní vědy? Zeměpis ? Biologie nadpřirozených ? Cože!!!?Ještě jsem nezačala ani do tý podělaný školy chodit a už distávám knížky. Tak to si děláte prdel.Já do ní ani chodit nechci. Neustále jsem nechápavě koukala na obsah bedny ,, Asi učebnice do nové školy Christ." řekl Toby. ,,No ne. Jsou to dívčí romány . Co jinyho by to mohlo být!"štěkla jsem ironicky . Cítila jsem jak ve mě vře krev. To nebylo dobrý. Tabulky v oknech se třásly a s nima také ostatní sklo v domě.Pokoušela jsem se zklidnit , nešlo to. Ihned u mě byli Lidia a John.V jejich výrazu bylo zděšení . Rozhlédla jsem se a viděla že nestojím na zemi  , ale levituju uprostřed pokoje a kolem mě lítají věci. John něco říkal , neslyšela jsem ani  slovo.Začal ma mne mluvit Toby ,,Christino přestaň prosím tě.",,Ale já nevím jak." Byla jsem už zoufalá. ,,Uklidni se, dýchej . Hlavně klid" řekl.Zhluboka jsem se nadechla. Stále nic .Už jsem byla úplně bezradná .,,Mysli na něco krásného."

křikl. Vzpomněla jsem si na svoje 14 narozeniny.Byli tam všichni , Lidia,John, Edgar ( můj děda. Zemřel pár dní po rodičích) a..........máma s tátou. Cítila jsem jak se moje tělo uvolňuje. Konečně jsem klesla k zemi. ,,Šikulka." usmál se Toby , ale mě se najednou podlomila kolena a spadla jsem na zem.Poslední co jsem viděla bylo jak ke mě John běží.Slyšela jsem jen útržky větk. ,, Christin....musíme ji odnést....."Pak jsem upadla do bezvědomí.

Ahoj

tady je další část.Jsem ráda , že tohle čtete.Chtěla bych váš upřímný názor.

*Daiviz