CELEBRITY & LAWYER | Jomille

~𝐈 𝐟𝐢𝐧𝐝 𝐦𝐲𝐬𝐞𝐥𝐟 𝐢𝐧 𝐚 𝐬𝐡𝐢𝐭 𝐩𝐨𝐬𝐢𝐭𝐢𝐨𝐧~

Pohled Camille ♡

Posledních několik dní jsem zářila jako sluníčko. Mluvila jsem s Johnnym dennodenně, přesně tak, jak mi přislíbil. Jeden den sice vynechal, ale nedělala jsem si z toho hlavu. Měla jsem před sebou náročný den, a to byla firemní akce. Brown Rudnick byl od brzkých ranních hodin obskakován nejrůznějšími pracovníky, kteří dodělávali výzdobu a občerstvení. Všichni jsme chtěli, aby ta akce působila co nejpřirozeněji. Byla jsem na cestě do své kanceláře a rozdávala úsměvy každému kolemjdoucímu. Béžová kabelka mi elegantně visela přes předloktí a stejná ruka držela kelímek s kávou. Dobrá nálada mi doslova sršela z očí.

„Není ta stuha křivě, Camille?!" zvolal pracovník, který postával na žebříku a držel bílou stuhu. Zastavila jsem se ve svých stopách a přeměřila pohledem jeho výkon. Soustředěně jsem se kousla do rtu a po delší chvíli odpověděla: „Je to krásné, jen tak dál."

Povzbudivě jsem se na něj usmála a pokračovala ve své cestě. Zvuk mých podpatků se šířil jako ozvěna po podlaze, ale přes shluk tolika lidí jsem ho s největší pravděpodobností slyšela jen já. Hala byla zaplněná stoly, židlemi, výzdobou, a také malým pódiem, jež se tyčilo o něco výš než ostatní věci. Než jsem se dostavila do kanceláře, párkrát jsem se pozastavila a prohodila slovo s některým z pracovníků nebo jim zkrátka popřála dobré ráno.

„Ahoj, Camille," zazubil se Ben, jenž sváděl boj se svou kravatou, která se mu záhadně zamotala do špendlíku u saka. Nedokázala jsem se na to dál dívat. Opravdu to vypadalo, jako by se s tím dřel už dobrých pár minut.

„Ukaž, podrž mi to," uchechtla jsem se. 

„Děkuji, už jsem myslel, že se uškrtím," zasmál se, když jsem udělala rychlý pohyb s kravatou a dostala ho z tohoto problému. Ben pak s humorem dodal, že Johnny si ani kravaty vázat nemusí, když má mě. Na to jsem mu odpověděla, že pokud je nosit nemusí, tak je na sebe nedá, takže moje práce nebyla v tomto ohledu potřebná. 

„Kde máš ochranku?" pozdvihl obočí Ben a vrátil mi kávu. Usrkla jsem z kelímku a rozhlédla se dokola.

„Malcolm by tu měl někde být. Přijeli jsme spolu, nemám tušení, kam se poděl."

„Není támhle?" ukázal prstem kolega někam do dálky. Škubla jsem hlavou směrem, který ukazoval a opravdu. Malcolm se bavil s nějakými muži, o nichž jsem se později dozvěděla, že jsou ochranka na dnešní večer. Zamávala jsem mu, aby věděl, že mě nic nezabilo a obrátila jsem se na Bena.

„Jsem trochu nervózní," přiznala jsem lehce v rozpacích. 

„To nic, Camille, zvládneš to," usmál se starší právník a poplácal mě po zádech. Z úst se mi vydral krátký povzdech. Musela jsem to zvládnout, jinak bych udělala firmě ostudu. To by bylo něco skandálního a nikdy bych si to neodpustila. Jakmile mi Ben přestal věnovat pozornost, vytratila jsem se z jeho blízkosti a uchýlila se od toho pozdvižení k sobě. 

Otevřela jsem všechny okna, protože v kanceláři bylo nedýchatelno a poté jsem se posadila na gauč. Odložila jsem na něj předchozí den šaty, které jsem si plánovala vzít na tu akci. Úsměv mi letmo přelétl na rtech, když jsem prsty jela po látce šatů. Vyrušilo mě klepání na dveře.

„Kdo je tam?" zeptala jsem se a vyskočila na nohy.

„Tvůj jediný a nenahraditelný Malcolm!" 

Zazubila jsem se a doběhla mu otevřít. 

„Děkuji, jen jsem ti chtěl oznámit, že na večer je vše připraveno," usmál se, „takže se nemusíš bát."