Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 3.-Vídeňský dvůr

(*7.12. 1805, Vídeň)

Pohled Rakouska🇦🇹:

Už odběhly dva dny od porážky mé armády Francií. Francie...já ji tak nenávidím! Egoistka, maniak, blbka...nesmíme ji nechat, aby pohltila svou diktátorskou nadvládou celou Evropu! Poslala jsem narychlo dopisy i Českému království s Uherskem, aby se sem dostavili na schůzku. Za pět dní sem dojedou dokonce Británie s Ruskem a já vůbec nevím, jak jim to všechno mám vysvětlit. Rusko se mnou bojoval se svou armádou a kvůli mým generálům (a Francii samozřejmě) z ní docela velkou část ztratil. Bože...co si o mně bude myslet? Asi budu potřebovat pomoc.
Zazvonila jsem na zvoneček, rovnou přiběhly 4 služky a uklonily se mi.
S1: "Vaše Výsosti, jak Vám můžeme posloužit?"
🇦🇹: "Chci zavést ke Svaté říši Římské, hned."
S1: "Natürlich, Vaše Veličenstvo."
Doprovodili mě do ložnice Svaté říše Římské. Byl to bratranec mého otce. Ležel na posteli a ztěžka oddychoval. Bojím se, že se jeho čas už blíží...Od doby, co začaly Napoleonské války, začíná být čím dál víc slabší a my nevíme proč. U jeho postele stál doktor a neustále mu měřil tep.
🇦🇹: "Ehm."
Falešně jsem zakašlala, aby si mě doktor všiml. Okamžitě se otočil. Jakmile mě uviděl, uklonil se mi.
Dr.: "Vaše císařská Výsosti, jak Vám mohu pomoci?"
🇦🇹: "Odstupte, prosím."
Doktor poslušně poodešel pár kroků dozadu a já přistoupila ke Svaté říši Římské. Většinou mu říkám jen Řím. Z postele mu vyčuhovala jeho mohutná černá orlí křídla. Pomalu otevřel své zlaté oči, které měli bělmo černé jako uhle, a rázem se mu rozzářili.
SřŘ: "Rakousko? Čím ti vděčím za tvou návštěvu?"
🇦🇹: "Říme, já..."
Natáhl ruce směrem ke mně, okamžitě jsem to gesto pochopila a objala jsem ho. Málem mi ukápla slza.
SřŘ: "Co tě trápí?"
🇦🇹: "Já...prohrála jsem proti Francii a nevím jak dál. Navíc mi Rusko svěřil část své armády a já selhala..."
SřŘ: "Rakousko, nic s z toho nedělej, budou ještě mnoho dalších daleko těžších bojů a válek, teď hlavně musíš být silná. A Rusko pusť z hlavy, on to nějak rozchodí."
🇦🇹: "Ale co když znovu selžu? Co když se rozpadnu?"
SřŘ: "Nerozpadneš se, neboj. Nikdo tě nemůže shodit."
🇦🇹: "Ale...co když už budu na kraji toho, že se to stane? Co budu dělat? Říme prosím, ty sis vždycky věděl rady!"
SřŘ: "No...kdybys už opravdu byla na kraji s rozpadnutím se, na tvém místě bych si našel partnera."
🇦🇹: "Jakože..se vdát?!"
SřŘ: "Ano a vytvořit tak dualistickou monarchii. Toto je ale velice riskantní zákrok, zejméná v tvém případě."
🇦🇹: "D-Dobrá, děkuji..."
SřŘ: "Za málo, Rakousko."
Mlčky jsem odešla z pokoje. Neměla jsem k tomu slov, byla jsem na tolik vyjevená, že jsem ztratila řeč. Dualistická monarchie? Svatba? Jak bych mohla? A hlavně, s kým? Když si vezmu České království, Uhersko se strašně naštve, ale když si vezmu Uhersko, tak se zase naštve Čechy. Oba mě nenávidí už teď, ale možná bych si tím alespoň s jedním z nich zlepšila vztah...ale s tím druhým zase úplně rozdrtila. Ano, je to riskantní zákrok, ale co když se opravdu dostanu do bodu, kdy se začnu rozpadat? Co když stabilita mé říše začne opravdu klesat? To pak už nebudu mít na výběr...

(*12.12 1805, Vídeň)

Pohled 🇨🇿:

Probudily mě první žhavé paprsky čerstvě vycházejícího slunce. Příšerně mě bolela hlava a málem jsem se udusil kašlem, sotva co jsem se nadechl. V koupelně jsem se podíval do zrcadla. Vypadal jsem jak troska a taky jsem se tak cítil. Bolely mě svaly i klouby. Byl to pocit, jako kdybych celou noc nespal. Takže asi chřipka...No ještě lepší, ty vole.
Upravil jsem se a doloudal se ke dveřím. Na chodbě nikdo nebyl. Motala se mi hlava, takže jsem se vůbec nedíval, kam vlastně jdu.
Najednou jsem do někoho narazil. Zvedl jsem zrak, byl to Británie! Popíjeli čaj a chodil po chodbě. Kvůli mně asi kus toho čaje vylil, protože jsem si všiml mokrého fleku na koberci pod jeho nohama.
🇨🇿: "Dobré jitro, Británie. Omlouvám se, to jsem vážně nechtěl."
Velká Británie🇬🇧: "Dobré ráno, Čechy. To je v pořádku, nic se nestalo."
Řekl a usmál se na mě. On, Rusko a Srbsko jsou jediní snad v Evropě, který mám ještě opravdu rád. Jsou fajn a dá se s nimi mluvit i o nepolitických záležitostech. Británie si mě změřil pohledem a usmál se.
🇬🇧: "Dlouho jsme se neviděli, jak se máš?"
🇨🇿: "Já docela dobře. A ty? Kdy jsi vlastně přijel?"
🇬🇧: "Asi před hodinou, Rusko sem mimochodem dorazil asi ve 3 ráno"
🇨🇿: "To musela být dost dlouhá cesta."
🇬🇧: "Taky že ano."
🇨🇿: "Už jsi potkal i Srbsko?"
🇬🇧: "Ano, myslím, že jsem ho tu někde zahlédl."
Vůbec jsem nevěděl, jak začít rozhovor, a tak jsem prostě hodil to, co mě napadlo jako první. Koneckonců, zrovna já jsem se svými komunikačními dovednostmi úplně na dně.
🇨🇿: "Jak se vlastně mají tvoje děti? Naposledy jsem viděl Ameriku, jak ještě lezl po čtyřech."
Británie se trochu zasmál, ale potom přešel do vážného, až smutného tónu."
🇬🇧: "Teď zrovna mají docela starosti o...mě a jejich mámu."
Británie nachvíli zklopil zrak.
Víte, Británie má dva syny: Ameriku a Kanadu. Jejich otec je tedy Británie a jejich matkou je Francie. Proto Británie tyto války nese tak těžce, protože ta, co se ho pokusila dokonce zabít, je jeho žena a matka jeho vlastních dětí. Neubližuje tím, co dělá, jenom nám a Británii, ale i jejich dětem. Oba už sice vyrostli ve zdatné muže a vojáky, ale i tak. Francie totiž Británii byla vším a teď...teď se to celé nějak zvrtlo.
🇬🇧: "Víš já...já nevím, co se stalo, ale mrzí mě to. Tolik nádherných chvílí jsme spolu prožili, jako rodina, a ona najednou...to je jedno."
Viděl jsem, jak Británii ukápla slza.
Bylo mi ho líto, tohle si nezaslouží nikdo. A co teprve Amerika s Kanadou, musí to být pro ně hrozný šok. Británie najednou zvedl hlavu a rychle si rukávem utřel oči.
🇬🇧: "Omlouvám se, nechtěl jsem takto zkazit náladu."
🇨🇿: "Ne, nic se nestalo. Jaká byla cesta?"
Snažil jsem se rychle změnit téma rozhovoru. Jsem blbej, neměl jsem se na to vůbec ptát! Teď jsem ho zase donutil myslet na nejhorší chvíle jeho života...ach jo, měl jsem držet klapačku.
🇬🇧: "V celku jsem si ji i docela užil. Sice byla namáhavá, ale viděl jsem dost zajímavých míst."
🇨🇿: "To rád slyším. Kde vlastně budeš slavit Vánoce?"
🇬🇧: "Nejradši bych byl v Londýně, ale nevím jak to stihnu."
🇨🇿: "Taky bych se chtěl vrátit do Prahy."
🇬🇧: "To máš pořád blíž! Vem si, že byses musel vláčet přes půlku Evropy, pak lodí, a pak do Londýna, ještě v tomhle počasí!"
To jsem musel uznat. Sice jeho kočár připomíná, na rozdíl od toho mého, vážně spíš kočár než poštovní dostavník, ale taky to musel být docela vopruz.
🇨🇿: "Jo, to chápu."
Británie si upil z šálku čaje a odvrátil pohled na obraz visící na zdi.
🇬🇧: "Mimochodem, od Bavorska jsem se doslechl, že Uhersko znovu prosazoval tisk novin na jeho území v maďarštině. Ty už po tom tak netoužíš?"
🇨🇿: "Jo, samozřejmě že ano, akorát jsem včera po tý cestě byl dost vyčerpaný a už jsem se nechtěl s Rakouskem hádat."
Británie na to jen souhlasně přikývl.
🇬🇧: "To je pochopitelné."
Chtěl jsem k tomu ještě něco dodat, ale z ničeho nic jsem se hrozně rozchraplal a rozkašlal. Opřel jsem se o zeď a snažil se kašel nějak uklidnit. Myslel jsem, že se asi pozvracim. Británie ke mně přišel a položil mi ruku na záda. Opřel jsem se jednou rukou o své koleno a druhou se chytil jeho ramene, blbě se mi stálo.
Když se kašel a chrapot konečně uklidnil, mátožně jsem se narovnal. Británie si mě začal očima prohlížet a trochu podezíravě na mě zírat.
🇬🇧: "Jsi v pořádku?"
🇨🇿: "Ano, děkuju. Jen jsem se trochu...ehm, zakuckal."
Británie nevěřícně nadzvedl obočí. Bylo mi jasný, že zakuckání vypadá úplně jinak, ale nic jinýho mě v tu chvíli nenapadlo. Nebudu mu přece říkat, že mám chřipku, ne?
Šel jsem dál chodbou. Snažil jsem se nesoustředit se na tu příšernou bolest hlavy. Nedával jsem si ani moc pozor, kam šlapu. Podíval jsem se na kyvadlové hodiny, které stály na chodbě. Za 10 minut osm...to už bych se asi mohl pomalu začít přesouvat do jednacího sálu, ne? Moc jsem to tu neznal, ale kde je zrovna tahle místnost si pamatuju moc dobře.
Přišel jsem do tak středně velké místnosti a stoupnul jsem si ke své židli. Všichni stáli, čekali jsme ještě na Rakousko. Rozhlédl jsem se po místnosti. Naproti mě stál Švédsko, vedle něj pak Británie, Prusko, Portugalsko, Rusko, Bavorsko, Hannoversko, po mé pravici Uhersko, potom po mé levici Sasko, Srbsko a Dánsko. Židle v čele stolu byla prázdná. Hádám, že ta je pro Rakousko.
Podíval jsem se na Rusko a pohodil jsem hlavou na pozdrav. Rusko se usmál a udělal to samé.
Za pár minut přišla Rakousko a všichni upřeli své zraky i pozornost k ní.
🇦🇹: "Grüß gott, jsem vám všem velice vděčná, že jste dorazili. Posaďte se prosím."
Všichni se posadili a znovu se zadívali na Rakousko.
Najednou jakoby mi někdo prostřelil hlavu šípem. Chytil jsem se za hlavu a mále syknul bolestí, ale udržel jsem se. Rychle jsem očima přejel po ostatních, naštěstí si mě nikdo nevšiml.
🇦🇹: "Jistě všichni víte, proč tu dnes jste. Manévry Francie se začínají vymykat kontrole a pokud rychle proti ní nezakročíme, tak pod její nadvládu spadne celá Evropa!"
Švédsko🇸🇪: "Nevidím zde moc naději na nějaké...lidské řešení. Žene se jako žíznivá čára a nedá se zastavit."
🇦🇹: "Naše armáda je po poslední bitvě docela oslabená."
Při téhle větě se Rakousko nejistě zadívala na Rusko. Ten zatím vypadal celkem v klidu.
🇸🇪: "Musíme být připraveni, může na nás zaútočit každým dnem!"
Prusko: "Toho jsme si vědomi, ale nemůžeme si-"
Větu Prusko nedokončil, přerušil ji můj náhlý chrapot. Všichni se na mě nachvíli zadívali. Rakousko na mě hodila ten svůj naštvaný namyšlený výraz.
🇨🇿: "Omlouvám se."
Prusko si odkašlal a všechny pohledy zase spadly na něj.
Prusko: "Nemůžeme si dovolit riskovat boj s oslabenou armádou."
Dánsko🇩🇰: "A co chceš dělat? Vzdát se?!"
Prusko: "Ne, to ne. Jen jsem chtěl říct, že bychom s ní mohli zkusit...smluvit příměří."
Srbsko🇷🇸: "Tady se nedá mluvit o příměří nebo dokonce míru, sám si viděl, co dokáže."
Srbsko se postavil a opřel se rukama o stůl.
🇩🇰: "Přesně! To co udělala je neomluvitelné!"
🇷🇸: "Ano!"
Portugalsko🇵🇹: "Souhlasím! Navrhuji ji zabít rovnou na místě!"
Na to se několik států postavilo a zvolávali různé povyky na souhlas.
Seděli jsme jen já, Uhersko, Rakousko, Prusko, Británie, a Rusko. Já protože jsem byl vůbec rád, že jsem sem došel, Uhersko proto, že mu to bylo očividně úplně u konečníku, Rakousko se nad tím povykem tetelila blahem, Prusko měl úplně opačný názor a Rusko vypadal, že váhá.
Zatoulal jsem pohledem k Británii. Ten se jen koukal do klína a nic neříkal. Muselo mu to rvát srdce...sice se stalo, co se stalo, ale pořád je to jeho žena a...třeba ji ještě opravdu tak věrně miluje...musím jim to nějak rozmluvit, ale jak? Mají mě za naprosto bezvýznamnou slovanskou trosku, jak by mohli můj názor vzít vážně?
Podíval jsem se na Rusko, všim si mě okamžitě a nechápavě se mi zadíval do očí. Hodil jsem hlavou směrem k Británii. Zjevně to nepochopil, protože se na mě začal dívat ještě víc nechápavěji než předtím. Znova jsem pohodil hlavou k Británii. Rusko se na něho otočil. Británie si pořád jen hleděl do klína a vypadal, že se asi rozpláče...chudák. Po chvíli se Rusko otočil zase ke mně a kývnul na mě. Asi už pochopil, o co mi jde. Rusko se postavil a zhluboka se nadechl.
Rusko🇷🇺: "TICHO!!!"
Všichni rázem ztichli a upřeli své zděšené pohledy na Rusko.
🇷🇺: "Děkuji."
Rusko se posadil a s ním i všichni ostatní."
🇷🇺: "Takže, rád bych ještě víc rozebral to, co navrhoval Prusko."
🇸🇪: "Myslíš to příměří?"
🇩🇰: "Děláš si srandu? Moc dobře víš že-"
🇷🇺: "TICHO prosím! Můj návrh je následující: boji proti Francii se nevyhneme tak i tak a mír ani příměří také nesjednáme, ale můžeme ji alespoň zkusit nezabít. I když dělá to, co dělá, pořád je to matka 2 dětí a nemyslím si, že zrovna zabití bylo to nejvíce rozumné řešení."
🇦🇹: "Takže, tvé přání je, abychom se pokusili Francii nezabíjet?"
🇷🇺: "Да, přesně tak."
🇦🇹: "Hm...dobrá, promyslím to. Ale lepší armádu potřebujeme tak i tak."
Británie zvedl zrak k Rusku a pokýváním hlavy mu poděkoval. Pak se Rusko otočil na mě a stejným způsobem poděkoval on mně. Takže jsem konečně byl po tolika letech nápomocný?