Mladá Mia Young má krásný život má starostilovou matku, milujícího přítele nastupuje na vysokou na kolej v Soulu co se stane až potká Bad boye Jeona Jungkooka bude ho nenávidět, ignorovat ho nebo se do něj zamiluje? To se dozvíte v příběhu.
⚠︎𝑈𝑝𝑜...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vzala jsem si oblečení, které mi přinesl Jungkook. Bylo tam jeho typické černé tričko, červeně a šedě kostkované kalhoty a obrovské černé ponožky. Zasmála jsem se při představě, že by tohle Jungkook opravdu nosil, ale spíš to bylo zase nějaké oblečení, které tu leželo nepoužívané v prádelníku. Tričko ale vonělo jako Jungkook... takže tohle měl na sobě, nedávno.
Ta vůně byla nepopsatelná, mátová a omamná, momentálně moje nejoblíbenější na světě. Převlékla jsem se. Pyžamové kalhoty mi byly hodně velké, ale cítila jsem se v nich pohodlně. Lehla jsem si na postel a přitáhla si pokrývku k hrudi. Dívala jsem se do stropu a přehrávala si v duchu celý den. A pak jsem se už propadla do spánku a zdálo se mi o zelených očích a černých tričkách.
„NE!" probral mě Jungkookův hlas. Nebo je to taky sen?
„Prosím!" zakřičel úpěnlivě. Vyskočila jsem z postele a rozběhla se přes chodbu. Stiskla jsem kliku Jungkookova pokoje, a díkybohu bylo odemčeno.
„Ne, prosím, ne!" vykřikl znova. Netušila jsem, co se děje - co bych udělala, kdyby mu tam někdo ubližoval? Ve tmě jsem dok-lopýtala k lampě a rozsvítila. Jungkook jen v boxerkách ležel zamotaný do pokrývky a divoce sebou házel. Bez váhání jsem se posadila na kraj postele a vzala ho za rameno. Pokožku měl rozpálenou.
„Jungkooku!" pokusila jsem se ho polohlasně vzbudit. Hlava mu sebou škubla ke straně, ale dál sténal.
„Jungkooku, vzbuď se!" vykřikla jsem a zatřásla s ním silněji. Posunula jsem se na postel a sedla si obkročmo na jeho tělo. Oběma rukama jsem ho chytila za ramena a zatřásla ještě jednou. Víčka se mu škubavě zvedla a jeho oči byly plné hrůzy, kterou vystřídal zmatek a pak úleva. Na čele se mu perlily kapky potu.
„Mio," zamumlal. Tak, až mi to zlomilo srdce... a zase zahojilo. Okamžitě mě objal kolem zad a přitiskl si mě na hruď, kterou měl smáčenou potem. To mě překvapilo, ale zůstala jsem tak. Slyšela jsem, jak mi pod tváří prudce buší srdce. Chudák Jungkook.
Pevně jsem ho objímala, on mě hladil po vlasech a opakoval moje jméno jako nějaké zaklínadlo.
„Jsi v pořádku, Jungkooku?" zašeptala jsem stěží slyšitelně.
„Ne," přiznal. Hruď se mu zvedala a klesala pomaleji, ale dýchal pořád povrchně. Nechtěla jsem z něj tahat, co měl za noční můru.
Neptala jsem se, jestli mám zůstat. Nějak jsem věděla, že to chce. Když jsem se zvedla, abych zhasla světlo, tělo se mu napjalo.
„Chceš zhasnout lampu, nebo ji mám nechat svítit?" Když mu došlo, že neodcházím, uvolnil se.
„Zhasni ji, prosím." Když se pokoj ponořil do tmy, lehla jsem si na něj a položila mu hlavu na hrudník. Nejdřív mi to připadalo nepohodlné, ale oba nás to uklidňovalo. Stejně konejšivý mi připadal tlukot jeho
srdce pod žebry... konejšivější než bubnování deště na střechu.
Udělala bych všechno na světě, abych už každou noc v životě mohla strávit s Jungkookem, ležet v jeho objetí a cítit jeho dech na uchu.
PROBUDILO MĚ, když se Jungkook pode mnou pohnul. Pořád jsem ležela na něm a koleny se opírala o postel. Zvedla jsem hlavu z jeho hrudi a setkala se s oslňujícím pohledem hnědých očí. Netušila jsem, jestli o mě teď, za denního světla, stojí stejně jako v noci.
