Howl of Love

II.

Střely se ozývaly že všech stran. Vlci umírali jeden po druhém. Trávou tekla krev. Před očima se mi složilo mrtvé tělo Ocasa. Dalšího z mocných gama vlků, který mi jako malé byl velkým vzorem. Zahnala jsem všechny šťastné vzpomínky, které se stávaly minulostí. Teď nebyl čas oplakávat ztracené životy. Měla jsem na starost odvést starší vlky a mláďata do bezpečí. Čumákem jsem popostrčila Skvrnku, která tlapkama nemotorně zakopávala o mrtvé vlky. Před ní utíkala štěňata Bojovníček, Sněženka a Sovička. Jejich hnědá srst se i přes všechen masakr dokonale leskla. Za mnou běžel můj táta Hřivnáč a pomáhal mi v mé 'záchranné akci'. Měli jsme v plánu je schovat do hustého bezového keře před lovci a jejích smrtícími puškami. Táta na mě zavolal: „Musíme je odvést ještě o něco dál! Tady je lovci najdou!" Chystala jsem se přitakat, ale ohlušil mě další výstřel. Ohlédla jsem se za sebe. Lovci zastřelili našeho dalšího válečníka, Měsíce. Byl to jeden z našich nejlepších gama vlků. Jestliže to nedokázal ani on, podaří se vůbec přežít nám? Postřelil mě další náboj. Rána pálila a štípala, ale musela jsem ochránit štěňata a Skvrnku. Sovička a Sněženka se úspěšně schovaly v muchovníku, jež se nacházel dál od bezu. Naposledy jsem postrčila Skvrnku, která mi poděkovala chraplavým zamručením, a pomohla jí dostat též do bezpečí. Bojovníček se blížil ke křovině. Vtom ho od skrýše oddělila obrovská bota. Bojovníček se lekl a instinkty ho navedly směrem od lovce k Velkým kamenům. Tudy ale kráčel přímo do smrtonosné pasti. Balvany ležely vedle sebe tak, že tvořily klec, přes kterou nebylo úniku. Lovec se bez jakéhokoliv rozmýšlení se vydal za ním. Ale zapomněl na mě. Rozběhla jsem se co nejrychleji jeho směrem. Za zády jsem ještě slyšela tátův hlas. „Rychle! Uháněj Bledule! A nenech se lovci chytit!"
     Pár liščími skoky jsem dohnala lovce.
Stál před vyděšeným Bojovníčkem, který se krčil, kožíškem nalepeným na velkém studeném kameni, a slizce se na něj šklebil. Než stačil na Bojovníčka namířit zbraň, postavila jsem se před něj a lovci dala zavrčením najevo, ať se o to ani nepokouší. Ten si mého varování nevšímal a namířil pušku přímo na mě. Zkusila jsem na něj ještě jednou zavrčet, přičemž jsem na něj vycenila své ostré tesáky. Avšak lovci ani to nestačilo jako dost varovný signál a položil prst na spoušť. „Když to tak chceš, stejně za tebe dostanu víc prachů, než za to mimino." „Běž!" vyhrkla jsem na Bojovníčka, který na nic nečekal, vší rychlostí proběhnul kolem lovce a jedním skokem zmizel ve vysoké trávě.
     Já jen čekala na výstřel. Čekala jsem na smrt. Na tmu... jednou to muselo přijít. Alespoň zemřu s pocitem, že jsem udělala vše pro to, abych chránila smečku. Sklopila jsem uši a vyčkávala. Vtom jsem něco zaslechla. Ale nebyl to výbuch z pušky. Bylo to šustění trávy. Můj čenich zaznamenal pach několika vlků, kteří se bezpochyby řítili mým směrem. Avšak já zpozorovala pouze jednu postavu, již ke mně běžela.
Táta? Co ten tady dělá? Než jsem se stihla vzpamatovat, skočil přede mě. „Tati, co co děláš?!" štěkla jsem. „Sbohem, Bledule."
Záhy jsem zaslechla ten výstřel. Avšak já jsem na sobě neměla ani o škrábanec víc. Zato k nohám se mi skolilo tátovo mrtvé tělo. Lovec se ze svého vítězství neradoval dlouho. Z vysoké trávy na něj vyskočily kožichy dvou válečníků. Trávňákův černý a Saténčin stejnojmenně hnědý. Saténka zaryla své drápy do jeho nohy a Trávňák se mu zakousl rovnou do krku. Naposledy vykřikl bolestí a skolil se na zem. To jsem ale ani tolik nevnímala. Sledovala jsem jen svého tátu. Byl mrtvý. Z hlavy mu tekl potůček krve, který přebarvoval jeho nádhernou šedo-modrou srst do brusinkové rudi. Obětoval se pro mě. Do očí se mi nahrnuly slzy. Všechno se to stalo tak rychle, že jsem si vlastně ani nedokázala pořádně uvědomit, co se právě stalo. V hlavě mi stále dokola zněla tátova poslední slova: Sbohem, Bledule. Byla jsem smutná a naštvaná zároveň. To se mu to loučí, když já jsem nyní přišla o to jediné, co mi v životě vlastně zůstalo. Matka zemřela už dávno a byla jsem tak malá. Ale táta byl pořád se mnou. Staral se o mě a učil mě. Byl to nejcennější, co jsem v životě měla. Z přemýšlení mě vytrhlo vytí, značící konec hrozby. Bylo po všem. Lovci byli pryč. Stejně jako naši vlci. Stejně jako naše sestry a bratři, matky a otcové, babičky a dědečkové. Stejně jako můj táta. Už jsem to nevydržela dusit v sobě ani vteřinu. Do lesa se rázem rozlehl všechen můj žal a vstek v podobě pronikavého řevu.