Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 4.-Je to tak?

Pohled🇨🇿:

🇦🇹: "Ne, zamítá se, Uhersko! Do války půjdete oba, tak i tak!"
🇭🇺: "Ne! Úplně na nás kašleš! Nedovolíš nám ani jídelní lístek v národním jazyce, ale chceš naše lidi a nás do války? Příjde ti to normální?!"
🇦🇹: "Nejsme tu kvůli tvým problémům se mnou! Máme tu řešit Francii a ne se tady zaobírat zase tou tvou maďarštinou! A armádu potřebujeme, takže verbujou, všichni!"
  Jo, hádáte správně, Uhersko s Rakouskem se opět rozhádali, žádná novinka. Už i ostatní si na to zvykli. Snad jedině Portugalsko z toho byl trochu vedle. Přece jenom, zrovna Portugalsko s námi netráví moc času. Jenom tu slovní bitku trochu vyděšeně pozoroval. Jen tak pro představu, sedíme tu už asi 3 hodiny.
  Ne, že bych si na ty jejich neustálý hádky ještě nezvykl, ale pořád mě hrozně bolela hlava a jejich řev to ještě zhoršoval. Pohodil jsem hlavou k Británii, který prstem klepal do stolu, a zašeptal:
🇨🇿: "Hej!"
Hned jsem se samozřejmě zase rozchraplal, ale Británie si mě okamžitě všiml a zvedl zrak. Trhnul jsem hlavou směrem k hádajícím se Rakousku a Uhersku.
  Británie to očividně pochopil a vstal ze židle. Británie je velká kolonizační mocnost a říše, takže má mezi ostatními státy vysoké postavení a dobrý vliv.
🇬🇧: "Ticho prosím!"
Nepomohlo to, pokračovali v hádce dál, překvapivě...Británie, ačkoliv má mezi ostatními velkou úctu, není moc ten typ, který si je ochotný pro ticho vyřvat hlasivky.
  Celý to naše dejme tomu pantomimické "domlouvání" pozoroval Prusko. Potichu se zasmál a začal rukou klepat do stolu směrem k Rusku. Rusko to docela pohotově zpozoroval. Prusko ukázal prstem na Rakousko a Uhersko. Rusko jen otráveně protočil oči a taky se postavil.
  Rusko nad ostatními dominuje ne jen svým postavením (jakože politickým) ale i svou výškou a fyzickou zdatností.
  Vyšší postavení než on má ale i tak Británie a většinou, když Británie řekne "ticho", tak fakt všichni přestanou mlít pantem. Ale ne vždycky je situace v takovém stavu, aby to uklidnilo pár poklidných galantních slov od Británie, občas potřebujeme i drsnější zákrok...a právě v této chvíli spoléháme na Rusko. I Rusko je sice docela klidný typ, ale když se naštve, tak se modli o svůj život.
🇷🇺: "TICHO!!!"
  Zařval a pěstí praštil do stolu. V místnosti začalo panovat hrobové ticho. Všichni měli své zraky upřené na Rusko. I Rakousko s Uherskem se přestali nachvíli bezhlavě přít a ustrašeně se dívali Rusku do očí.
🇦🇹: "Ale Uhe-"
🇷🇺: "TICHO!"
Znovu zařval Rusko, ale už trochu mírněji. Rakousko se začala třást. Proti Rusku vypadala jako drobné ustrašené štěně. Rusko se posadil na židli a ještě jednou probodl Rakousko vražedným pohledem. Rakousko s Uheskem si taky sedli. Sice se pořád třasli, ale alespoň zklapli.
  Británie se mírně uklonil směrem k Rusku a usmál se.
🇬🇧: "Děkuji."
Poté se také posadil a opřel si ruce lokty o stůl. Spojil prsty a jakoby se zamyslel.
🇬🇧: "Takže...náš cíl je jasný: Porazit Francii, ale ne zabitím. Potřebujeme vybudovat lepší armády k dosažení našeho cíle. Já osobě dávám nabídku finanční podpory pro vybudování rakouské, pruské, saské, bavorské a hannoverské armády. Někdo se přidá?"
Zeptal se Británie, načež se zvedli čtyři ruce: Švédsko, Rusko, Dánsko a Portugalsko.
🇬🇧: "Dobrá, nějaké dotazy?"
Všichni po sobě zběsile pokukovali, ale neozval se ani hlásek. Rakousko se mezitím jakžtakž uklidnila a narovnala se.
🇦🇹: "Wunderbar. Británie, Portugalsko, Rusko, Dánsko, Švédsko i Prusko, děkuji mnohokrát, velice si vážím vaší laskavosti, danke schön. Pokud je tedy toto všechno, považuji dnešní setkání za ukončené."
  Ostatní se jeden po druhém zvedat a odcházet z místnosti. Já sám jsem se pokoušel zvednout, ale bylo to celkem na nic. Bolelo mě celý tělo a hlavně hlava. Už jen u prvního nádechu jsem se znovu málem udusil kašlem.
  Najednou jsem ucítil, jak mi někdo položil ruku na rameno. Podíval jsem se za sebe.
🇷🇸: "Čechy, jsi v pořádku?"
Byl to Srbsko.
  Jsme přátelé už docela dlouho a to taky díky tomu, že jsme oba Slovani. Taky jsem kdysi ovládal kus Balkánu a právě tehdy jsem se se Srbskem seznámil. Od té doby jsme přátelé.
  Srbsko se na mě díval dost ustaraně. On si snad všimnul, že mi něco je? Jó, viděl jsem se ráno v zrcadle, ale zas tak to znát není, ne?
🇨🇿: "Jasně že jo."
🇷🇸: "Jseš si jistý? Vypadáš dost zdrchaně."
  Ještě k těm Slovanům, samozřejmě že já a Srbsko nejsme jediní Slovani, například Rusko nebo Bulharsko jsou taky Slovani.
  Každopádně, zpátky k příběhu, to byla jen poučná odbočka.
🇨🇿: "Srbsko, opravdu, vypadám snad, že by mi něco bylo?"
🇷🇸: "Noo..."
🇨🇿: "Nech to být, nic mi není."
🇷🇸: "Seš magor."
Srbsko se otráveně zamračil, ale hned se zase začal tvářit normálně.
🇨🇿: "Jak se vlastně máš?"
🇷🇸: "Tak jde to, teď se zrovna chystám za Řeckem."
🇨🇿: "Za Řeckem? A ty se nebojíš, že narazíš na Osmánskou říši?"
Srbsko se zasmál.
🇷🇸: "Ne ne, právě kvůli němu tam jedu"
🇨🇿: "Cože?! Srbsko, co tam chceš k čertu dělat?! Tohle je šílenost!"
🇷🇸: "S Osmánem se nesetkám, to už mi Řecko zaručil. Víš, Řecko má teď docela těžké chvíle a potřeboval by někoho, kdo mu pomůže vymyslet plán."
🇨🇿: "Plán? Na co?"
🇷🇸: "Na odtrhnutí právě od toho dementního Osmána. Už to s ním a jeho nadvládou nemůže vydržet a upřímně se mu ani nedivim. Je to něco jako ty a tady Rakousko, akorát o kousek horší."
🇨🇿: "Hm, vím jak se cítí. Tak mu popřej hodně štěstí i za mě, prosím."
🇷🇸: "Budu si to pamatovat."
Srbsko už byl na odchodu, ale ještě jsem ho stihl zastavit.
🇨🇿: "Hej, ještě moment...nejsi ty náhodou taky součást Osmánské říše?"
Srbsko ke mně ještě jednou přišel a sehnul se do mé úrovně.
🇷🇸: "Víš...ano, ale dělám si všechno podle sebe, on o tom jenom neví. Vlastně ani teď neví, že jsem tady."
Než jsem na to stihl cokoliv namítnout, Srbsko se otočil a odpochodoval pryč.
  Super, zakecal jsem to...teď se ještě dostat do pokoje a nešvihnout sebou uprostřed cesty. S těží jsem se taky odbelhal na chodbu a zamířil směrem, kde mám ložnici. Nevěděl jsem ani, jestli jdu správně, už jsem začínal vidět dvojmo.
  Rázem jsem si všiml schodů které vedli do druhého patra. Na nich stál Rusko a držel v rukou nějaké papíry...teda alespoň myslím, že to byly papíry. Už jsem přes tu bolest ztrácel zrak a pomalu i vědomí...ale ne, zas tak špatně na tom být nemůžu...
  Začal jsem vystoupat nahoru po schodech směrem k Rusku. Ještě jsem ho ani nepozdravil. No, snad moje ložnice bude někde při cestě a nebudu se muset vracet.
  Rusko mě hned zpozoroval a rychle přeložil dokumenty, které držel, na půl. Sešel mi pár schodů naproti, asi protože mi to trvalo věčnost, očividně...
🇷🇺: "Ahoj, Čechy! Tak jaký z toho máš dneska pocit?"
🇨🇿: "Ahoj, upřímně, bylo to otřesný, ale to už tady není žádná novinka. A co ty?"
🇷🇺: "Hmm...Nápodobně. Mimochodem Británie ti je za to zastání Francie moc vděčný."
🇨🇿: "Ty jsi mu řekl, že to byl můj nápad?"
🇷🇺: "Да, a velice ho to potěšilo."
🇨🇿: "To jsem rád."
🇷🇺: "Rakousko z toho sice nebyla moc nadšená, ale musí pochopit, že to je pro Británii těžké."
🇨🇿: "Souhlasím."
Snažil jsem se jakoby "rozhlížet", aby se mi Rusko co nejmíň díval do obličeje.
🇷🇺: "Nějak chraptíš, je ti dobře?"
🇨🇿: "Samozřejmě, jenom jse-"
Uprostřed věty jsem se zakašlal na další půl minuty.
🇷🇺: "Podívej se na mě."
Než jsem stačil cokoliv namítnout, chytil mě za bradu a mojí hlavu si zvednul sám. Hned mě zase pustil.
🇷🇺: "Nevypadáš moc dobře, je vážně všechno v pořádku?"
🇨🇿: "Už jsem řekl, že ano. Opravdu mi nic není."
Věděl jsem, že už nic moc nezakryju, stejně už si toho všimnul. Navíc, můj hlas už spíš připomínal jakýsi sýpot, který zněl jako nenamazný dveře od záchodu. Jednou rukou jsem se "opíral" o zábradlí, ale spíš jsem na něm ležel. Obraz už se mi mezitím prakticky úplně rozdvojil a začal se naklánět. Začínal jsem pomalu vidět halucinace...Nemohl jsem se pomalu ani nadechnout. Přemáhala mě únava a bolest snad úplně všeho...ale ne, nedám to na sobě znát, nic to přece není...
🇷🇺: "No, neřekl bych, ale jak myslíš."
  Rusko si najednou vzpomněl, že pořád v ruce drží ty papíry, které měl už když jsme se potkali, a rychle, až zděšeně, je schoval za záda. Co to může být? Nemůže to být zas tak tajný, ne? Klid, asi jenom něco soukromého...
🇷🇺: "Každopádně, vím, kde máš pokoj, chceš tam doprovodit? Je to tady po cestě."
🇨🇿: "Hele, asi jo, alespoň mám s kým mluvit."
Rusko se na mě usmál a lehce se hlavou uklonil.
  Začali jsme vystoupat nahoru po schodech. Musel jsem se přidržovat zábradlí, protože bez toho jsem nebyl schopný ani stát. Po několika schodech se mi stalo, to co předtím...Měl jsem pocit, jako kdyby mi někdo prohodil hlavou oštěp. Hlasitě jsem syknul, bolelo to snad ještě víc než ty dva předtím.
  Tohle už jsem neudržel, podlomila se mi kolena a bezvládně jsem spadnul jsem na schody.
🇷🇺: "Pane Bože, Čechy! Hej, Čechy, slyšíš mě? Co se děje? Čechy, prober se! No tak, Čechy! Hej! Hej! Čechy! Čechy! Če-..."
Už jen matně jsem rozeznával hlas Ruska, ale každou vteřinou mi byl čím dál víc vzdálenější a začal ho nahrazovat nepříjemný pískot v uchu. Pomalu mi začala padat černá opona až spadla úplně...