Trpělivost růže přináší

23 Astronomická věž

Bylo pozdě v noci. Naše kudrnatá nebelvírka ležela ve své posteli a převalovala se. Nemohla usnout. Už to byly dva týdny. Dva týdny od toho co vrátila Nottovi jeho svetr na příkaz Snapea. A onyxové oči jejího profesora ji pronásledovaly ve snech a kamkoliv šla. Cítila na sobě jeho pohled. Poznala jej kdekoliv a kdykoliv. Nott se jí od té noci ještě víc vyhýbal. Ne že by si naše Nebelvírka stěžovala. Byla za to ráda. Ovšem stále nedokázala pochopit co vedlo profesora k tomu, aby byl takový. Jakoby snad žárlil. Možná. Ale to okamžitě zavrhla. Posadila se. Kolena si stáhla pod bradu a objala je rukama. Chvíli se dívala do té tmy v jejím pokoji. Rozhodla se během vteřiny. Zvedla se z postele a popadla profesorův plášť, který přes sebe přehodila. V primuské pracovně byla tma. V krbu dohořívaly uhlíky. Nikdo v místnosti nebyl, tudíž  se Hermiona mohla v tichosti vypařit.

Chodby hradu byly tiché.  Stíny si pohrávaly na zdech. Obrazy v tichosti spaly. Jediné co se ozývalo chodbou byly kroky mladé nebelvírky.

***

Severus seděl ve svém křesle u krbu a popíjel ohnivou whiskey. Díval se do plamenů v krbu. Jejich světlo ozařovalo místnost a jeho tvář. K ústům si přiložil sklenici a upil z ní. Na chvíli zavřel oči a před očima se mu objevily hřejivé oči jeho Nebelvírské studentky. Potřásl hlavou. Dopil zbytek Whiskey a zvedl se ze křesla. Z něj vzal svůj hábit a vydal se do tichých tmavých chodeb hradu.

***

Hermiona se opírala o zmrzlé zábradlí na Astronomické věži. Pozorovala noční krajinu. Byl tu klid a ticho. Mohla zhluboka dýchat a vyprázdnit si hlavu aniž by musela myslet na Notta či obávaného profesora lektvarů. Pokývala nad tím hlavou. Užívala si ten klid. Zvedla hlavu vzhůru a podívala se na nebe poseté hvězdami, které zářily jako perly na dně oceánu. Byla to krása. Ráda se dívala na hvězdy už když byla malá a její otec jí říkal která z hvězd je která a jak se jmenují daná souhvězdí. Ten klid tady navrchu ji naplňoval. Ano už byla klidnější. Mohla se v klidu vrátit zpátky do svého pokoje v Primuské pracovně. Už už se chtěla otočit, když za sebou zaslechla kroky.

,,Je vidět, že některé věci se zkrátka nemění, slečno," ozval se sytý baryton za jejími zády.

,,Ještě řekněte, že si stěžujete, profesore," řekla Hermiona s malým pousmáním na tváři. Severus k ní pomalu přistoupil a opřel se o zábradlí vedle ní.

,,Co tu děláte v tuhle hodinu? Měla byste spát," zeptal se jí. Nebelvírka mírně stáhla obočí k sobě a přemýšlela jestli mu má odpovědět nebo ne.

,,Bude to znít zvláštně, ale vlastně za to můžete vy," řekla klidným hlasem.

,,Já?" optal se, ujišťujíc se, že dobře slyšel. Hermiona se k němu otočila čelem.

,,Ano vy. Pořád mi totiž vrtá hlavou proč jste chtěl abych Nottovi vrátila jeho svetr," řekla a dívala se mu do očí.

,,A víte co mě napadlo? Že žárlíte. Protože proč jinak byste mi dal na výběr mezi vašim hábitem a svetrem Notta," řekla Hermiona. Severus nad tím pozvedl jedno obočí. Sklonil se k jejímu uchu s úšklebkem na rtech.

,,Možná to tak bude," zašeptal. Hermioně přeběhl mráz po zádech. Jeho dech ji šimral na krku.

,,Tohle nedělejte," zašeptala. Severus se od ní odtáhl.

,,Proč?" zeptal se. Sám víte dobře proč, pomyslela si Hermiona. Na jeho otázku mu už Nebelvírka neodpověděla. Jen se dál dívala na krajinu před sebou. Přemýšlela nad tím co to znamená. Co to pro ni znamená. Takže Snape doopravdy žárlil. Ovšem stále nechápala proč. Nic pro něj neznamenala. Byla a je jeho studentkou. Těžko by k ní začal něco cítit. Podívala se na něj. Zkoumal ji pohledem. Odvrátil se. Svůj pohled směřoval před sebe na tmou zahalenou krajinu před sebou.

Hermiona se opřela rukama o zábradlí. Potřebovala se uklidnit. Potřebovala jeden záchytný bod, aby nezačala vyvádět nebo ještě více přemýšlet. Klid Hermiono, hlavně klid, opakovala si v hlavě. Zavřela oči. Cítila jak ji jeho ruka přitahuje blíže k sobě. A ona se nechala. Nebránila se. Jen se nechala zabalit do jeho hřejivé náruče. Opatrně jej objala kolem boku. Hlavu mu nechala položenou na hrudi. Pevně držela látku jeho hábitu mezi prsty.

,,Proč to děláte?" zamumlala mu do hrudi. Severus ji neodpověděl jen ji stále držel v náručí a nepouštěl ji. Hlavu jí zabořil do vlasů a vdechoval její vůni. Ani nevěděl proč ji objal. Nepřemýšlel nad tím. Prostě to udělal a ucítil, jak se mu v hrudi rozlilo příjemné teplo.

Hermiona měla zavřené oči. Vdechovala vůni bylinek. Cítila se v bezpečí. S profesorem se cítila v bezpečí. Se Severusem se cítila v bezpečí. Se Severusem? Kdy o něm začala uvažovat jako o Severusovi. Jemně se odtáhla. Podívala se na něj. Ne to nepřipadá v úvahu. Nemůžu o něm takhle začít uvažovat. Je to můj profesor, pomyslela si Hermiona. Profesor na ni shlížel. Odtáhla se úplně a tím ukončila jejich objetí. Tohle je špatné, řekla si v duchu a obočí mírně stáhla k sobě. Podívala se na profesora. Ten měl na tváři nečitelnou masku. Už už si chtěla sundat jeho plášť, když ji jeho ruce zastavily.

,,Nechte si ho," zašeptal. Pohladil ji po tváři. Prošel kolem ní a vydal se ke schodům.

,,Pane profesore," zavolala na něj. Severus se zastavil. Ohlédl se na ni.

,,Tohle se už nesmí opakovat," řekla Nebelvírka. Severus přikývl.

,,Dobrou noc, slečno," řekl a odešel. V hlavě se mu ozývalo dunění schodů, po kterých šel. Spíš po kterých letěl dolů. V hlavě se mu ozývala slova mladé Nebelvírky. Nemohl je dostat z hlavy. Zatemňovala mu mysl. Po chodbách šel snad ještě rychleji než z těch schodů. Zastavil se. Rukou se opřel o studenou zeď. Až teď si uvědomil, že dýchá rychle a nemůže popadnout dech. Snažil se zhluboka dýchat, ale to mu nešlo. Jakoby byl pod vodou a topil se. Nevěděl co to způsobilo. A tepalo mu v hlavě. Ve spáncích cítil malý tlak. Studená zeď jej pomalu vracela do reality.

,,Pane profesore?" ozval se hlas za jeho zády. Ani si nevšiml, že by za ním někdo šel. Neslyšel za sebou žádné kroky. Chtěl se na ni otočit, ale nešlo to. Jakoby byl přikovaný na místě. Kudrnatá Nebelvírka si před něj stoupla. Vlasy mu padaly do tváře, tudíž mu do ní neviděla. Hlavu měl skloněnou a vypadal, že tak tak zvládne stát na vlastních nohou. Chtěla ho pohladit po tváři, ale on jí ruku chytil. Držel její ruku ve své a palcem ji hladil po jejím hřbetu. Zvedl k ní pohled. Hermiona mu jej opětovala.

,,Pojďte se mnou," pronesl tiše. Stále ji hladil a očima se díval na jejich ruce.

,,Pane profesore..."

,,Pojďte," vyzval ji. Možná až zoufale. Zvedl k ní pohled. Hermiona pozorně sledovala jeho tvář.
Nakonec přikývla. Společně se vydaly do soukromých komnat profesora lektvarů.