Дело №17

Doktorka Weilson

[Frey]

"Sakra!" Řekla jsem, když jsem četla složku jednoho ze svých pacientů. Odhodila jsem ji na stůl a opřela se o jeho hranu. Z masírování kořene nosu mě vyrušil zvuk otevírajících se dveří. Vyšel z nich muž oblečený v černé uniformě s všemožnými zbraněmi kolem pasu. "Těžký případ?" Řekl a přistoupil ke mně. Až podle hlasu jsem rozpoznala, že to byl William.

William byl voják, jenž měl na starost bezpečnost a chod budovy. Někdy dělal i "poštovního holuba" Alexanderu Pierceovi. Šéfovi celé Hydry. Nějakým způsobem jsme si padli do noty.

"Tak trochu. Co potřebuješ?" S touto větou jsem se otočila čelem ke stolu a začala rovnat složku, která se pod nátlakem nárazu rozházela po celé desce. "Pierce chce s tebou mluvit."
"Dobře." Srovnanou složku jsem, teď už jemně, položila na stůl. Opět jsem svůj pohled upnula na něj. "Je to vše?" Jen přikývl s menším úsměvem a odešel z mé pracovny.

Narovnala jsem se a připravovala na nastávající rozhovor, který bude zajisté trochu nepříjemný. Procházela jsem chodbami mě již velmi dobře známými. Pracovala jsem zde už dva roky, jakožto doktorka a psycholožka pro vojáky, agenty v podstatě všechny, kteří mou pomoc potřebovali. Vím, že Hydra není organizace, která by životy zrovna zachraňovala, ale nabízela mi profesi, jenž by mi nikdo nenabídl.

Voják stojící u dveří jeho kanceláře, otevřel dveře a já vešla dovnitř. Pohled jsem upjala na kancelářské křeslo, jenž bylo ke mně zády. "Doktorko Weilson. Jistě víte proč jsem vás zavolal."

Až po těchto slovech se mi naskytl pohled na Pierce, opírajíc si svou hlavu o zápětí. Jeho výraz byl plný emocí. Zejména vzteku.

Rukou mě pobídl, abych se usadila do křesla, které bylo na druhém konci stolu. "Jde o agenta Dathse." S těmito slovy jsem si sedla do křesla. "Vždy jsem byl s vaší prací spokojen. To zajisté víte." Pouze jsem přikývla a nechala jej mluvit. "Ale teď jste má očekávání nenaplnila." Řekl více rázným tónem, což mě vyvedlo z jíte kontroly vět, které vycházeli z mých úst.

"To že Agent Daths na misi zemřel nebyla má chyba." Hájila jsem svoji práci, kterou jsem odvedla jak nejlépe jsem mohla. Se vší agresí co jsem v sobě v tu chvíli měla. Proto jsem se prudce zvedla.
"Čí tedy, snad ne má?!"
"Ovšem že vaše!" Lehce jsem se naklonila nad stůl a dlaněmi se opřela o jeho desku. Zpříma mu hleděla do očí. On na to nadzvedl jedno obočí. "Přes mé doporučení jste ho poslal na misi. To že jeho stehy nevydrží takový nátlak bylo samozřejmostí. A s ještě větší samozřejmostí vykrvácel když jste ho sem nedokázal dostat včas."

Nic na má slova neřekl. Jen se postavil k francouzskému oknu, které zdobilo jeho kancelář. Už chtěl něco namítnout, ale vtom začal zvonit mobil v jeho vnitřní kapse saka. Se stálým pohledem upřeným na mně ho vytáhl a zvedl přicházející hovor. Nevěděla jsem s kým mluví. Slyšela jsem pouze Pierce. "Ne. Vemte ho do pracovny doktorky Weilsonové." Mobil opět schoval do saka. "Pojďte za mnou."

Nenamítala jsem a šla za ním. Čím blíže jsme byli k mé pracovně, tím větší kapky krve se nacházeli na zemi. První do místnosti vešel Pierce, který přistoupil ke dvěma vojákům. Když jsem spatřila muže, kterého pokládají na operační lůžko, byl skoro celý od krve. Vojáci odešli ke dveřím. Ten co ležel se pokoušel opět postavil, v tom sem mu zabránila. Jeho obličej vypovídal o neskutečně bolesti, kterou musel trpět. Neváhala jsem ani chvíli a začala jsem zjišťovat kde a jak velká zranění má.

Jeho uniforma na břiše byla nejvíce prosákla krví. Začala jsem rychle sundavat vrchní část jeho uniformy. Vyhrnula jsem mu triko, jenž bylo poslední vrstvou a uviděla velmi hlubokou bodnou ránu. Začala jsem si nandavat gumové rukavice, když Pierce i vojáci začali odcházet. Pierce se ještě zastavil ve dveřích a řekl. "Doufám že mě tentokrát nezklamete doktorko."

První díl mé nové knihy. Já doufám, že se bude líbit a že si ji užijete tak, jako já při jejím psaní.