1. kapitola

1.4K 26 1
                                    

Během posledních let jsem zjistila, že Londýn je místo, kde jednou chci žít. Největší překážkou ovšem byla škola, povolení od rodičů, peníze a vzdálenost od domova. Člověk si zkrátka musí počkat minimálně na plnoletost, dle názoru rodičů – ještě o něco dýl.

Ale já jsem si vše naplánovala roky dopředu. A tak jsem tady. Z České Republiky.

Je začátek července a nyní se procházím po hlavní londýnské třídě, kde obdivuji úžasné outfity dívek, které nikdy nepochopím, jak tak dokonale skombinují.

Mimochodem, jmenuji se Vanessa, je mi 19 let. Možná byste měli vědět, že vypadám, no… jak bych to řekla…

„Holky, podívejte, to je Demi Lovato!!“ Začala ječet jedna holka opodál ode mě.

„Ježiši, no jo Ann,“ přitakala jí ta druhá a společně i s dalšími se za mnou rozeběhli.

„Doprkna, už zase!“ Pomyslela jsem si a začala se řítit pryč od nich.

„Člověk nemá ani chvíli klidu se projít po obchodech,“ nepřestávala jsem utíkat.

Musela jsem uběhnout asi tak kilometr, jelikož jsem byla šíleně vyřízená a naštěstí jsem už za sebou nikoho neviděla. Avšak důvod, proč jsem zrovna dneska vyšla do města byl jasný. Koupit si zarezervovaný lístek na koncert One Direction. Být jejich fanynka v Anglii se bralo skoro za samozřejmost. Ani já nepotkala dívku, která by je nemilovala, ba aspoň neznala.

Svůj tiket jsem měla objednaný na opravdu dobré místo, v kotli. Jenomže, přeci nepůjdu na tak velkou událost sama. Město jsem ještě tolik neznala, takže jsem ho koupila i Katrin, u které bydlím.

Také jí je 19 let a pořídila si vlastní bydlení teprve před 3 měsíci, hledala spolubydlící a kdysi jsem její nabídku našla na internetu. Hnedka jsme si padly do oka tak jsme se domluvily, že k ní na prázdniny přijedu z Čech.

Katrin je rozená Londýňanka, takže to tu zná jako své boty, proto se mi bude i hodit, až mě k aréně dovede.

Koncerty One Direction bývají vždy velice rychle vyprodané, ale my to stihly včas.

Nejspíš budu Katrin hodně vděčná, protože co vím, ona je sice zná, přiznává, že písničky mají dobré, ale to je tak všechno. Má reálného přítele, který se ani jednomu z nich nepodobá a tak utrácí jen za to, abych tam nešla sama.

Obdivuji jí, že dokáže hodiny sedět a poslouchat moje básnění, ovšem častokrát má v ruce knížku, tak někdy přemýšlím, jestli si vlastně spíš nečte.

Tak dneska; vrátila jsem se z maratonového běhu před zběsilými dívkami i s lístky v ruce zpátky domů. Našla jsem ji v mém pokoji. I přesto, že jsme každá měla svůj, ráda si četla na mé posteli.

Nevadilo mi to, vždyť ona mě tam ubytovává, avšak když One Direction tak nefandí, nechápu, že je neustále u mě, kde jsou po stěnách jejich plakáty. Sedla jsem si k ní a ukázala nadšeně lístky.

Věnovala mi jen mrknutí oka: „Hm, kdy vlastně je ten koncert?“ Zeptala se.

„Pozítří.“ Uculila jsem se a ona hned sklopila hlavu.

„Co je Katrin, netěšíš se?“

„Né, jojo, těším, jen jsem netušila, že to tak rychle uteklo.“

„Vážně? Mně to připadalo jako věky!“ pronesla jsem a zasnila se, až kluky uvidím.

„To víš, já z toho zas tak odvázaná nejsem. Navíc se mi stalo, že jsem je párkrát potkala. Ale nijak zvlášť jsem si jich nevšímala. Procházeli kolem mě a ten dav ječících fanynek - to bylo šílený! Samý malý pipiny. Těch bude koncert jistě plnej… A my tam budeme nejstarší…“ zakončila znechuceně.

„Ale no tak, Katrin, to se nemůžeš divit. Vždyť jsem ti ukazovala jejich videa, jsou perfektní! A ten Harry je nejdokonalejší…“ zasnila jsem se.

„Přestaň už o něm pořád mluvit, nebaví mě to.“ Pronesla naštvaně a hodlala si dál číst."

Pak ale zase zvedla hlavu a podívala se na mě.

Seděla jsem tam a koukala zamilovaně na jeden z jeho plakátů. Přestala jsem na něj civět až po pokašlání, které ironicky Katrin vydala: „Né, ty vůbec nejsi pošahaná“. Řekla mi a zasmála se.

Jenom jsem jí přátelsky strčila do ramene a šla si zapnout notebook. Poslední dobou jsem často a ráda chodila na twitter. Vždy jsem doufala, že mě bude jeden z kluků následovat. Bohužel to každý den bylo zklamání. Neustále jsem jim psala, ovšem nikdy si štěstí nevybralo mě. Zavzdychala jsem.

„Co je zas Vaness?“ ptala se.

„Ale nic, tebe stejně takovéhle věci nezajímají.“

„To, že si tě někdo nepřidá do přátel, neznamená konec světa.“ Odvětila.

„No, jak vidím, ty se v twitteru vyznáš, co?“ zasmála jsem se, „tam se nedá přímo přidat do přátel.“

Mávla nade mnou rukou. „Mně je to jedno. A pokud chceš, aby tě následovali - nebo jak tomu říkáš, tak napiš všem. Né pouze tvýmu Harrymu!“

„Když mně jde hlavně o něj, proto píšu především jemu.“ A začala jsem si číst tweety co psali ostatní.

Pak se Katrin pousmála a zakroutila nevěřícně hlavou: „Páni, Vaness, ty fakt zatraceně vypadáš jako Demi…“ a dala se opět do čtení.

Tohle se děje, když vypadáte jako Demi...Where stories live. Discover now