Je ráno jako každý jiný, vzbudim se ve stejné bílé místnosti s řetězy na rukou. Slyším ty kroky, jak jdou zase za mnou. Ahoj tati. Drž hubu, tady máš kus chleba a začneme jako každé ráno. Ne, prosím ne. Dává mi na krk elektrický zařízení a dává mi totální šoky. Ty nic neříkaš, ty malá svině, jak to že nemáš schopnosti já ti je vymlátím a budu to dělat tak dlouho, dokud je nebudeš mít. Nech mě být. Zvoní zvonek. A někdo zase otravuje. Zůstaň tady, ani se nehni. Jak odcházel, spadl mu klíč na zem od mých pout, vzala jsem ho a rychle jsem se snažila odemknout svá pouta.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Hurá, povedlo se mi to. Otevřela jsem si okno a vylezla jsem ven. Hurá, jsem volná a než si toho všimne,musím honem pryč. Běžela jsem co nejrychleji jsem mohla. Tam byla nějaká ulička tak sem zahla do leva. Do někoho jsem vrazila. Omlouvám se, moje chyba.
