Chlapci, kteří se stali součástí hvězd

Lakomá veverka a znuděná sova

1. část

„Posloucháš mě, Tomáši? Tomáši! Tome!"

Chlapec se vrátil myšlenkami zpět do auta, ale míhající se domy sledovat nepřestal. S každou vteřinou ubývalo zeleně, pouliční lampy na každém kroku, beton, stovky lidí proudící ulicemi a nekončící šeď. Město. A když zavřel oči, zhoupl se mu žaludek.

Sestra seděla na sedadle vedle něj, v puse lízátko a hrála na mobilu hry. Usmívala se. Takovým tím nepřítomným úsměvem. Jsem tady, ale vlastně ne.

Tomáš se jí nedivil, ještě před pár vteřinami dělal to samé. Byl uprostřed města, na cestě do Tesca a v hloubi duše se ocitl jinde... Mezi stromy.

Přikývl, aby dal najevo, že poslouchá. Nebo se alespoň snaží.

Matka pevněji stiskla volant. Ve zpětném zrcátku neustále kontrolovala obě děti. Přeřadit na trojku, nesmím zapomenout koupit prací prášek, vyhodit blinkr, co navařím o víkendu, zastavit na stopce, měla jsem zavolat matce, to zas bude řečí, zkontrolovat děti ve zpětném zrcátku, zase zírá z okna, nevnímá mě. Nevnímá nic.

O dceru strach neměla. Kristýně bylo teprve třináct, ale nikdy se neztratila. Drzá a společenská. Hodně času trávila s kamarádkami v obchoďáku, couraly se a fotily ztřeštěné fotky. Až příliš často hleděla do telefonu a na uších nosila sluchátka. Smála se, když matka něčemu nerozuměla. Ale mami, to už dávno není cool.

Tomáš byl od prvního nádechu jiný. Pořád se ztrácel. Ve městě neměl skoro žádné přátele. Nebo o nich nemluvil. A až příliš nenáviděl... Nenáviděl město, domy, obchody a život v něm. Každou buňkou v těle, s každým nádechem. Matka to věděla. Pokoušela se nenávist ignorovat. Když budu předstírat, že neexistuje, třeba časem zmizí.

Mluvila něj, aby ho udržela v realitě. Kristýna neslyšela, protože si do uší věčně rvala sluchátka a pouštěla otravnou hudbu, jak nejhlasitěji to šlo. Jednou ohluchneš! Ale mami, klídek. Tomáš neslyšel, protože se ztrácel. A ona věděla kde. Vždycky se jí při té představě sevřelo srdce.

„Tak co jsem říkala?" udeřila na něj.

„Nevím. Co jsi říkala?" Konečně odtrhl oči od okna a pohlédl na ruce v klíně. Za nehty měl špínu a na zápěstí řeznou ránu od včerejška. Jemně se jí dotkl. Nebolela.

„Ptala jsem se, jestli nepotřebuješ nové rifle."

Věděla, co přijde. Jasné a ostré: Ne!

„Ne!"

„Ale no tak. Už je máš úplně ošoupané, hlavně u kotníků. Stejně budeš v obchodě, pět minut navíc tě nezabije."

Sevřel rty pevněji k sobě, až mu zmodraly. Zase nenávist, nenávist ke všemu novému, ke všemu... městskému. Proč musím jít do obchodu s vámi? Proč prostě nemůžu zůstat doma?

Protože Tomáš by doma nikdy nezůstal. Ztrácel se. A matka se bála. Někdy tak moc, až se nedokázala nadechnout. Budila se v noci hrůzou, zpocená a vyděšená k smrti. Někdy brečela. A v duchu existovala jedna jediná otázka.

Co když se jednou nevrátí?

∞

Nejhorší to bývalo u večeře.

Tomáš seděl na svém místě a zíral do talíře. Na rýži s fazolemi, rajčaty a avokádem. Jedl hltavě, chutnalo mu, ale chtěl co nejrychleji utéct do pokoje, stáhnout ze sebe nové rifle a zahodit je do skříně. Dřív, než se domem ponese křik a hádky a výčitky a zklamání.