Sapphire Palace

NAPĚTÍ DUŠE, TOUHA TĚLA

Výtah mířil do přízemí a já sledovala výhled na město. Venku už se setmělo a celé město zářilo všemožnými světly. Když výtah zastavil, společně jsme prošli velkou halou a vyšli ven z budovy. Po dlouhé době jsem se mohla zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu. Před vchod zrovna přijelo bílé Lamborghini Urus a z něho vystoupil ten samý muž, který Nicholasovi před pár dny odvážel jeho Ferrari do garáže. Teď podal Nicholasovi klíče od tohoto auta. 

,, To je taky tvoje?" ukázala jsem na vůz. Nicholas jen kývl a rozešel se k autu. Otevřel mi dveře spolujezdce a já nastoupila dovnitř. Když za mnou zavřel dveře, kývl na toho muže na pozdrav a on se mu poklonil. Potom obešel auto a sedl si za volant. Společně jsme zlatou bránou vyjeli z tohoto pozemku. 

A já zase mohla oči nechat na té kráse tohohle města po celou dobu cesty.

,, Kam mě to vlastně vezeš?" zeptala jsem se po chvilce.

,, Do mé oblíbené restaurace." ,, Tak skvělé jídlo jsi ještě určitě nejedla. " zasmál se Nicholas a dál se věnoval řízení. 

Cesta netrvala dlouho a Nicholas už parkoval před obrovským domem, kterým luxus přímo čišel. Stále mi to bylo docela nepříjemné, ale začala jsem si pomalu zvykat, že po boku Nicholase je luxus naprosto normální. Stále jsem se ho nezeptala, co vlastně dělá za práci a kde sehnal takové bohatství, ale dnes jsem se ho zeptat ani nechystala. Cítila jsem, že bychom se při tom nejspíš pohádali a já si dnešní večer chtěla užít naplno.

Nicholas mi podržel dveře a druhou rukou mě přidržoval, když jsem vystupovala z auta a společně jsme se vydali do restaurace. 

Uvnitř nás přivítal číšník, který se poklonil nám oběma. Všimla jsem si, že si se mnou před vstupem Nicholas propletl ruce. Možná právě to má s tím nějakou spojitost. Ruku v ruce jsme šli za číšníkem, který nás vedl restaurací až do VIP sekce, která se nacházela na venkovní zahrádce s výhledem na město. Moc lidí tu nebylo, ale nikdo si nás nijak nevšímal. Společně jsme usedli k malému stolku pro dva a číšník nám oběma podal jídelní lístek. 

Ten lístek jsem sledovala snad pět minut, ale nic jsem si nevybrala. Z pohledu na ty ceny se mi udělalo nevolno. Pohlédla jsem na Nicholase, kterého ceny nejspíš vůbec netrápily a zamyšleně listoval jídelním lístkem.

,, Nicholasi?" jeho pohled se ihned upoutal na mě.

,, Ano, květinko?" 

,, Mhm.. jsi si jistý, že.. že to není moc drahé?" vykoktala jsem ze sebe a sledovala, jak se jeho ústa protáhla do úsměvu.

,, Nečekal jsem, že zrovna ty se se mnou budeš hádat o tom, co je drahé a co ne."

,, Já se s tebou nehádám, ale.. přijde mi to moc drahé."

,, O tohle se prosím nestarej, ano?" ,, Možná jsi předtím žila život trochu jiný, ale v mém světě je tohle naprosto normální. " řekl a položil jeho ruku na mojí. Pohlédla jsem na naše ruce a potom zpět na něj. Celou dobu ze mě nespustil oči. Polkla jsem a kývla. Dál už jsem se o tom raději nebavila. Nechtěla jsem mezi námi vyvolávat zbytečné dusno.

Když k nám došel číšník Nicholas mu nadiktoval svojí objednávku. Já stále neměla vybráno. Tak fajn, musím pohnout. Jednou rukou jsem si zakryla jedno oko, abych neviděla na ceny a vybrala si jídlo, které vypadalo nejlépe. Číšník mě zmateně sledoval, ale před Nicholasem neřekl ani slovo. Nicholas mě také sledoval a když pochopil, co dělám zvedly se mu koutky do úsměvu.

Jídlo nám přinesli do pár minut. A my se do toho ihned pustili. 

,, Měl jsi pravdu, to jídlo je naprosto božské." řekla jsem s plnou pusou. Odpovědí mi byl jeho ještě víc božský smích. Nechápu, co se se mnou poslední dobou děje, ale jeho přítomnost mi přestala vadit, a dokonce se vedle něj cítím bezpečně a klidně. Tenhle muž pro mě ale stále byl jen jedno velké tajemství.

,, Já mám vždycky pravdu." řekl a bez dalších slov pokračoval v jídle. Sledovala jsem ho. Možná až příliš dlouho. Sledovala jsem jeho rysy v obličeji. Sledovala jsem jeho dokonale upravené strniště. Sledovala jsem jeho tmavé vlasy. Sledovala jsem jeho tetování ze strany na krku. Sledovala jsem jeho dokonale padnoucí oblek. Sledovala jsem...

,, Chceš si mě vyfotit, nebo na mě budeš dál takhle koukat?" párkrát jsem zamrkala a vrátila se do reality. Nicholas mě pozoroval. Celou dobu. To je tak trapné, pane bože. Cítila jsem jak mi začínají lehce rudnout tváře, ale naštěstí tu nebylo tolik světla, aby to bylo vidět.

,, Sluší ti to dnes." řekla jsem zničehonic jeho směrem a moje tváře ještě víc zrudly. Sklonila jsem hlavu a snažila se můj rozpálený obličej skrýt za vlasy. 

,, Děkuji." ,, Toho si opravdu vážím od tak nádherné ženy jako jsi ty." usmál se na mě a já nedokázala udržet úsměv. Teď jsem musela být rudá snad až na zadku. On ale v tu chvíli natáhl ruku přes stůl a uchopil mojí bradu, kterou lehce pozvedl.

,, Neschovávej se přede mnou." ,, Jsi roztomilá, když se červenáš." sakra. To je to tak vidět? Ne ne ne ne. Já se zblázním. Myšlenky se mi hlavou honily jako splašené a já se dokázala jen culit. Abych se nějak zaměstnala, opět jsem se rychle pustila do jídla. I přesto se mé myšlenky točily jen kolem Nicholase.

Dojedli jsme jídlo a číšník nám odnesl talíře. Sledovala jsem město. Vlastně mě město v tu chvíli vůbec nezajímalo, ale musela jsem směřovat svojí pozornost jinam, než na něj. On se na rozdíl ode mě tím vůbec netrápil. Jeho pohled jsem cítila snad všude. Ani jeden z nás neřekl jediné slovo. Ve vzduchu ale mezi námi viselo nevyslovených slov nespočet. Z našeho mlčení nás vyrušil až číšník, který přinesl účet. Nicholas zaplatil ještě s tak vysokým dýškem, že jsem se pod stolem musela pomalu chytnou své židle, aby to se mnou neseklo. Číšník to ale nejspíš nebral na vysokou váhu. Jen se nám poklonil, popřál hezký zbytek večera a zmizel. 

Oba jsme se zvedli a společně se vydali ven z restaurace. Napětí se mezi námi táhlo ale po celou dobu. Nicholas mi otevřel dveře do auta a já usedla na sedadlo. On obešel auto a sedl si za volant. Rozjeli jsme se nočními ulicemi a ani jeden z nás stále nepromluvil. Moc dobře jsem věděla, proč to napětí vzniklo a on to nejspíš věděl také. I přes protesty našich myslí, se naše těla k sobě táhla jako magnety. Ta přitažlivost byla všude kolem nás. Plula nad námi jako obrovské bouřkové mraky, které každou chvíli prasknou a všechna ta voda se vyvalí ven.

Byli jsme zhruba v polovině cesty, když se Nicholasova ruka objevila na mém odhaleném stehně. Nemohl to vydržet a byl z nás dvou první, kdo ten mrak skoro protrhl. Zhluboka jsem se nadechla a zadržela dech. Napětí se zvedlo tak vysoko, že bylo skoro hmatatelné. Moje mysl přišla o veškerou sebekontrolu, když jsem uchopila jeho ruku a zasunula si jí pod šaty. Autem se rozlehl Nicholasův trhavý nádech. Zkousla jsem si rty a na sedadle se posunula tak, aby na mě měl lepší dosah. Jeho dlouhé prsty mi projížděly po kůži a když se dotkly mého citlivého místa, vozem se ozval můj první vzdych. Rukama jsem se pevně držela sedačky a sledovala Nicholase, který se snažil věnovat řízení. Jeho pevně zatnutá čelist ale naznačovala, že je to pro něj opravdu náročné. 

Když se autem ozval můj druhý vzdych, otočil se na mě. Jeho úplně černé oči mě sledovaly. Podívala jsem se na něj zpět. On zatnul čelist ještě víc a otočil se zpět k řízení. Potom zašlápl plný plyn a auto se neuvěřitelnou rychlostí vyřítilo vpřed.

Vůz projížděl ohromnou rychlostí úzkými uličkami a jakmile nás auta zahlédla, řidiči ihned sjížděli ke krajnici, aby nám uvolnili cestu. Nicholas se neohlížel nikam jinam. Jeho pozornost byla upřená rovně na vozovku. Jeho levá ruka křečovitě svírala volant a jeho druhá ruka svírala mě. Za celou dobu mě ani jednou nepustil. A já se snažila zklidnit můj až příliš zrychlený dech, který opravdu nebyl způsoben tím, jak šíleně rychle a nebezpečně jsme se právě řítili městem.