Tohle se děje, když vypadáte jako Demi...

14. kapitola

Zírala jsem na Nialla. Stál přímo přede mnou. Já…, věděla jsem, že přijde, vždyť proto mě sem taky Paul zavedl, ale teď to mělo být jinak.

Už jsem přeci potkala Harryho! Jdu se s Harrym projít! Niall mě měl jenom s Harry seznámit, ale teď… teď tu čeká.

Rozhodla jsem se, že by bylo asi vhodné mu něco říct.

„Já…ehm,“ odkašlala jsem si, „jsem taky ráda, že tu jsi ty.“ a na oplátku jsem se usmála. Viděla jsem na něm, že je nesvůj, musel se šíleně stydět! Rozesmálo mě to. Pak zvedl pomalu ruku a prohrábl si zezadu stydlivě vlasy a přitom se usmíval.

„Eh, Vanesso, tak co, jak sis užila koncert?“ byl tak hrozně nervózní, vážně, působilo to sladce.

„Páni, nikdy jsem nic takového nezažila, bylo to parádní! Opravdu nejlepší koncert na kterém jsem kdy byla.“ Nejspíš ho tahle věta potěšila. Rozhodně lepší, než kdybych řekla „znám lepší…“

Stáli jsme tak naproti sobě, Niall se opřel o zeď, a najednou tma! Rychle začal šmátrat rukama po zdi, až nahmatal vypínač, o který se zrovna opřel, aby znovu rozsvítil. Když světlo zase naskočilo, oba jsme se zasmáli.

„Nojo, to jsem celý já, furt něco kazim.“ A znovu se zasmál a díval se do země.

„No, aspoň se něco děje, ne?“ snažila jsem se ho povzbudit, aby si nepřišel trapně.

Pak jsem se rozpomněla – Harry běžel pro bundy, dozajista bude brzy zpátky. Musím něco vymyslet.

„No, heleď, Vanesso…,“ začal „napadlo mě,… nechtěla by ses projít?“ a poprvé se mi odvážil pohlédnout do očí.

První moje reakce byla vřelý úsměv a rozzářené oči, bylo to hezké slyšet něco tak smělého, od někoho tak… nesmělého.

Pak jsem si opět vzpomněla: „Nialle, jsem moc ráda, že jsme se potkali, ale…“ pohlédla jsem na něj, jeho úsměv ochabl, oči přestaly zářit. Přesto jsem musela větu dokončit: „ale víš…“ teď rychle něco vymyslet „ale moje kamarádka na mě venku čeká, dozajista se o mě bojí, už budu muset jít.“ A pomalu jsem se otočila. Skočil mi do cesty:

„Tak, můžu tě doprovodit?“ ztrnula jsem.

„No, ona by z tebe byla celá paf, zrovna tebe má nejraději, nechci navíc upoutávat pozornost.“ Lhala jsem.

Znovu smutně pohlédl do země.

Po chvíli hlavu opět zvednul s nadějí: „A… nemůžu tě vidět zítra?“ To mi sebralo dech.

Ach jo, bylo mi ho tak líto, ale ta jeho dětská roztomilost mi nedala.

„No tak možná jo. Jo, to by šlo.“ A usmála jsem se. Znovu se mu zablyštilo v očích.

„Ale teď už opravdu musím. Měl bys už jít. Teď hned.“ Hnala jsem ho.

První se trošku divil, ale kupodivu mě uposlechl.

„Bezva! To jsem rád. Dneska…, ještě dneska ti napíšu a domluvíme se!“

Docela nadšeně přitom poskakoval a usmíval se. Také jsem se usmála.

„Dobře, dobře, odepíšu ti co nejdřív.“ Mrkla jsem na něj.

Stáli jsme naproti sobě. Možná čeká na podání ruky, nebo objetí jako rozloučení. Přemýšlela jsem.

Bylo to zvláštní. Tak naproti sobě stojíme, oba letmo mácháme rukama, avšak přísahala bych, že v jednu chvíli Niall lehce roztáhl ruce, k přípravě objetí, ale zarazil se, a raději je zase vrátil na původní místo.

Bál se.

„Tak, tak zítra, dobrou noc Vanesso.“ Čekal na odpověď.

„Tobě taky.“ A pomalu odešel do dveří v uličce na levo.

Ještě dlouho potom jsem se na dveře dívala. Páni, byl tak roztomilej, nečekala jsem to. Vlastně tedy, čekala, ale bylo to vážně dojemný.  Zasmála jsem se.

Najednou slyším otevírání a zase zavírání jiných dveří.

Harry vyšel.

„Promiň, že mi to tak dlouho trvalo. Narazil jsem na nějaké fanynky a chtěli se vyfotit.“ Otočila jsem se k němu: „To nevadí, chápu to.“ Nakonec mi podal mikinu.

„Snad ti nebude vadit, že to je tahle obyčejná mikča, nic jiného jsem nenašel, zbytek máme v tourbuse.“

Byla to Harryho šedá mikina z klipu What makes you beautiful. Za tohle se na něj opravdu nemohu zlobit!

S vděčností jsem mikinu přijala a hned se oblékla. Nádherně voněla. Voněla po něm.

I on se oblékl a vyšly jsme zadními dveřmi ven. Byla už tma, nenápadně jsem se podívala na hodinky. Chvilka po půlnoci.

„Páni, Katrin si o mě vážně musí dělat starosti.“

„Kdo?“ Harry zpozorněl.

„Eh, né, né, to jen moje spolubydlící, asi nečekala, že se po koncertě tak dlouho zdržím.“ Spatřila jsem, jak mu klesají koutky dolů.

„Jé, tak to promiň, nechci tě zdržovat.“

„To nevadí, stejně bych byla autobusem doma pozdě, takže klidně můžu být ještě později.“

Usmál se. „Víš co? Tak po schůzce tě odvezu domů, platí?“ jen jsem se na něj podívala a přikývla.

„Hej, pojď, už vím kam pojedeme.“ A vedl mě k jeho autu.

Oba jsem nasedli, připoutali.

Harry mi ukazoval noční Londýn. Překvapovalo mě, že je tak málo lidu, ale to asi, že v půl jedné ráno je zkrátka všechno zavřené.

Přejížděli jsme most, ale v půlce zabrzdil, až úplně zastavil. Zatáhl za ruční brzdu a otočil klíčky. Stáli jsme uprostřed Tower Bridge.

„Harry, tady se stát nesmí!“ poučovala jsem ho, přesto jsem na tváři měla veselý a šťastný výraz.

„Neboj, jen se koukni, nikde ani živáčka.“ A rozpřáhl ruce.

Rozhlédla jsem se. Opravdu, nikde nikdo nebyl. Zvláštní, ani vidu, ani slechu.

Otevřená všechna okýnka.

„Poslouchej. I přes ten klid můžeš slyšet Londýn.“ A zaposlouchal se. Zopakovala jsem to po něm a začala také poslouchat. Pomalu jsem začala přikyvovat, opravdu, slyšela jsem vodu, ptáky, stromy… krásné to prostředí.

Pozvedla jsem hlavu a otočila ji k Harrymu. Seděl nehybně, jak jsem si mohla všimnout –již delší dobu mě pozorovajíc.

Zabušilo mi nahlas srdce.

Páni, takový rachot, ale asi to neslyšel.

Díval se mi dlouho do očí, odepnul si pás, aby se mohl lépe pohybovat. Trošku si na židli poposedl blíže ke mně. Ještě více mi začalo bušit srdce.

Jen se mi díval do očí, já jemu. Ani jeden z nás se neusmíval, napříč tomu, že jsme to celou tu dobu dělali, teď to nešlo. Uběhla asi půlminuta ticha a dlouhého pozorování. Po chvíli se odvážil přiblížit ještě blíž.