Tohle se děje, když vypadáte jako Demi...

15. kapitola

Nedýchala jsem, jenom jsme tak naproti sobě seděli.

Nevěděla jsem, co se děje, myslela jsem, že je to všechno jenom „jako“, jenom pouhý sen. Harry byl blízko mě, až nebezpečně blízko!

Oba jsme měli pootevřená ústa a hlasitě oddychovali. Ta mikina, kterou mi před projížďkou půjčil mi náramně voněla, ale teď jsem cítila jeho.

Nejspíš z části to byla jeho kolínská, hodně drahá a značková, ovšem teď jsem mohla cítit něco víc.

Přirozenou vůni kůže, slyšet v tom ohromném tichu tep jeho srdce. Odhodlal se zvednout pravou ruku. Chvilku jsem jí pozorovala. Vztáhl ji k mému obličeji a jemně se dotkl mé tváře. Měl přivřené oči, které už tak nepozorovaly ty mé, jako moje ústa.

Pomalu se přibližoval. Jeho ruka mi vjela do mých vlasů a prohrábla je, jemně mě uchopil, a přitáhl k sobě. V tu chvíli jsem otočila hlavou a jeho hebké rty se dotkly mého líce.

Oba jsme prudce vydechli.

Podívala jsem se na něj zděšeně: „Já… já… budu už muset jít.“ A sklopila jsem prudce zrak. Harry jen nevěřícně pozoroval. Nevěřil svým očím, opravdu nebyl ani polibek? To už chce jít domů? Nic neříkal.

Znovu jsem na něj pohlédla, nadechla jsem se odhodlaná ještě něco říct, ale došla mi řeč. Vůbec tomu nerozuměl. Sama jsem z toho byla překvapená, proto jsem jen uchopila kliku od auta, otevřela si a rychle vystoupila.

Byla opravdu zima. Hodně se ochladilo, ovšem teď, jsem v sobě cítila tolik smíšených pocitů, a šla pryč. Celá shrbená jsem procházela Tower Bridge až na jeho konec. Po chvíli jsem za sebou uslyšela motor a spatřila světla a blinkry. Harrymu trvalo, než se z toho vzpamatoval. Avšak neměl z čeho – nic se nestalo.

Sklopil okýnko. „Vaness, slíbil jsem ti, že tě hodím domů,“ poměrně zoufale jsem na něj pohlédla, „pojď, nastup si!“ nabízel mi, a rukou ukazoval gesto, ať auto obejdu a nasednu. Vážně mrzlo, v létě! Ale tak Londýn je vždycky nevyzpytatelný. Chvilku jsem váhala, přeci jen jsem měla důvod vystoupit z auta, bylo zvláštní se do něj zase tak najednou hrnout. Přesto domov nebyl blízko.

Obešla jsem ho a nasedla. Jen se na mě podíval, letmo ale zklamaně se usmál a zapnul rádio. „Řekni mi, kde mám odbočit.“ Němě jsem mu na to přikývla. Znovu se na mě zadíval, také se nadechl, že něco řekne. Koukla jsem se na něj – a v tu chvíli beznadějně opět vydechnul. Oba jsme sklopili zrak. „Tady zahni vlevo.“ Ukázala jsem rukou doleva.

Zvednul ruku z volantu a máchnul jí do prázdna: „Víš Vaness, já… já tohle nečekal, chtěl jsem jen…“

„Tady zahni doprava.“ Přerušila jsem ho. Znovu ruku položil zpátky na volant. Celou cestu jsem se dívala buďto na nohy, nebo na cestu.

Až k našemu domu jsme už nepromluvili. „Tady to je, díky.“ Řekla jsem mu a znovu zatáhla za kliku. Chytil mě za ruku. Zdrželo mě to a donutilo znovu se posadit. Otočil se směrem ke mně a nevěřícím - smutným výrazem pronesl: „Jak se to stalo?… Chci říct…. Proč? Já myslel, že … že se ti líbím.“ Z hlasu jsem vycítila smutek, zklamání, ale i pohrdání. Jemně jsem ho uchopila druhou rukou za tu jeho, kterou mě držel a pomalu ji ze sebe sundala.

„Víš Harry…“ s očekáváním na mě koukal. Měl vykulené oči a pootevřenou pusu. Pořádně jsem nevěděla jak větu dokončit. Nechtěla jsem s ním řešit něco ve smyslu jakože „na první schůzce si pusu nedávám“, či „vždyť se vlastně ani neznáme“, nebo „zítra si na mě už nevzpomeneš“.

Oddychla jsem si, nakonec ho znovu chytila za ruku a jemně ji sevřela.

„…jen nejsem ta pravá.“ Pokusila jsem se o úsměv, ruku pustila, otevřela si, a beze slova odešla. V domě byla tma. Katrin už musela spát. Nechala jsem tedy zhasnuto a šla se podívat k oknu. Nepatrně jsem si nadzvedla záclonu a dívala se ven. Stále jsem viděla Harryho auto. Seděl v něm a neustále pozoroval náš dům. Nic nedělal, nehýbal se, skoro bych přísahala, že nedýchá. Vydržela jsem tam stát 3 minuty, když jsem chtěla už odejít, spatřila jsem, že otáčí klíčky a odjíždí pryč. I přesto, že jsem odešla dobrovolně, stekla mi slza, kterou následovaly hned dvě další. Zavzdychala jsem a rozbrečela se. Snažila jsem se potichu vrátit do svého pokoje, kdežto najednou někdo rozsvítil. „VANESSO! KDE JSI PROBOHA BYLA?! MÁLEM JSEM ZAVOLALA POLICII!“ ječela na mě. Pak jsem pozvedla hlavu a spatřila můj rozmazaný make-up po celém obličeji. Okamžitě přestala a seběhla ze schodů ke mně. Objala mě. „Bože, zlato, co se ti stalo?“ nepřestávala mě hladit po zádech. Nemohla jsem mluvit. „Pojď ke mně do pokoje, donesu ti tam teplý čaj.“ A odešla jsem.

Usedla jsem na postel. Katrin i s hrnkem vedle mě. „Na, napí se,“ vypila na tři loky, „a teď mi pověz, co se ti stalo?“ soucitně ke mně vzhlédla.

Vše jsem jí pověděla. Od toho, jak jsem potkala Paula, zavedl mě na koncert do první řady, lísteček pro Nialla jsem dala omylem Harrymu, což mě dovedlo vlastně i k němu samotnému, kde na mě vlastně čekal Niall. Právě jsem měla s Harrym schůzku, na které se mě snažil políbit, ovšem já hloupá ucukla.

Katrin nevěřícně poslouchala a přikyvovala hlavou s neuvěřeným výrazem ve tváři. „Ty, ty… ty jsi byla s Harrym venku, na rande, chce tě políbit… a ty ucukneš?!! Jsi normální?“ jen smutně jsem na ní koukla.

„Proč Vanesso, proč? To jsi vždycky chtěla!“

„Já vím Katrin, ale když se to pak tak děje… já…“ sklopila jsem zrak., „když takhle jednoduše mě vzal ven, projeli jsme se a strávili spolu asi jenom dvě hodiny, a hned se chce líbat, nesnesu pomyšlení, že to takhle může dělat s každou holkou. Já byla ta další.“

Smutně se na mě podívala. Dodala jsem: „A ty víš, že já nikdy nechci být TA další…“

Objala mě a políbila na tvář. „Všechno bude dobrý, pamatuješ na naše motto? Všechno je tak, jak má. Všechno se děje z nějakého důvodu.“ Koukla jsem na ní: „eh, já myslela, že naše motto je…“

„Jojo, já vím.“ Přerušila mě.

„Tak tohle je moje motto.“ A mrkla na mě. „Víš co? Zítřek si pořádně užijeme. Bude to dámská jízda, jen ty a já. Co na to říkáš?“ a usmála se.

„No, vlastně Katrin, já asi nebudu moct.“ Katrin se zarazil: „Proč ne?“

„Já jsem vlastně… na zítřek domluvená s Niallem.“