Královská láska: Zaměněná *POZASTAVENO - PŘEPIS*

PROLOG

Bylo nebylo, byly jednou dvě země. Algembrie, divoká a nespoutaná, živá a naprosto odlišná od všech království okolo. Země plná nezkrotných koní, překrásných lesů a průzračných řek. Země s teplým větrem a svěžím vlhkým vzduchem. Země proměnlivá jako počasí, tolerantní a pokroková. Země, která své vládce milovala a ochotně za ně položila život. Lidé zde byli vřelí a vstřícní, velkoryse odpouštěli chyby svých panovníků. Algembrie byla jako kočka, překrásná, divoká a ladná, ale měla ostré drápy, kterými se uměla ohánět. Nebylo těžké si ji zamilovat, ale zvyknout si na její svérázná pravidla bylo pro cizince svázané zákony náročné.

A pak zde bylo sousední království Kelent. Byla to země s tradicemi, tvrdá a mocná. Kelent byl jako divoký hřebec, jehož otěže musela jeho vláda držet pevně v rukou a sedět v jeho sedle bez známky nejistoty, jinak jim vytrhl otěže z rukou a jen těžko se krotil. Nezbylo v něm místo pro kompromisy a jen pomalu se měnil. Počasí zde bylo chladnější, ale přesto zde měla krajina jakousi drsnou krásu, se svými nebezpečnými skalisky, divokými řekami a hlubokými temnými hvozdy. Jestliže Algembrie byla klidnou hladinou jezera, pak Kelent byl bouří, která všechno smete a nedovolí, aby jí cokoli stálo v cestě.

Tyto dvě nejmocnější země své doby spolu válčily dlouhé roky. Obě královny netrpělivě vyhlížely své manžele vracející se z mírového setkání, prvního po pěti letech. Nepromluvily spolu jediného slova, jen upíraly oči na stan mezi dvěma tábory, rudým a stříbrným v barvách Kelentu a modrém a stříbrném, barvami, kterými se pyšnila Algembrie. Mezi nimi byl postaven bílý stan, který neupřednostňoval ani jednu z barev. Z vysokého kopce poblíž blízkého kláštera bylo na bojiště perfektně vidět.

Dvě královny by nemohly být odlišnější. Rialla, mladičká tmavovlasá modroočka seděla na ladném bílém hřebci, který natřásal bělostnou vlnitou hřívou. Byl to jeden z nejkrásnějších zástupců plemen aurojského vichra, algembrijského plemene koní. V modrých šatech s bílou krajkou vypadala jako ztělesnění své klidné země. Lehká bílá pláštěnka vlála ve větru a koruna vyvedená do květů a listů, jemný šperk hodný jen královny tak čisté a nevinné jako holubice, jí zářila ve vlasech. Algembrijská královna upírala oči plné naděje a obav na stan. Svého muže milovala. Byla první algembrijskou královnou, která se vdala z lásky. Ten den, kdy se poprvé potkali, si pamatovala jako by to bylo dnes. Na okamžik zavřela oči.

Byl letní den, slunce svítilo skrz větve mnohaletých jehličnanů. Po bahnité cestě kráčeli dva koně. Jeden byl bělouš, ladný a uzpůsobený na přehlídky, zámecký kůň. Druhý byl černý jako uhel, svalnatý a mohutný, s licousy u nohou. Potřásal rovnou krátkou hřívou, zatímco bělouš se honosil vlnitými dlouhými žíněmi. Běloušova výstroj byla bílá s černým prošíváním a okázalá, zatímco vraník měl jednoduchou koženou výstroj.

Na běloušovi seděla mladá dívka, sotva sedmnáctiletá. Měla vlasy jako havraní peří, na sobě bělostné šaty s dlouhou vlečkou. Seděla elegantně bokem a přes ramena měla přehozenou pláštěnku s kápí. Na vraníkovi se pohodlně usazený rozvaloval rytíř v nablýskané stříbrné zbroji. Přilbu si vezl v klíně a otěže svíral nedbale v rukou. Mladá princezna se považovala za vynikající jezdkyni, ale rytíř po jejím boku byl s bojovým koně srostlý jako jedno tělo a jedna mysl.

„To si představte, princezno, jak jsem..."

Povýšeně ho sjela pohledem. Už ji otravovalo, jak neustále mluvil. Za celou cestu nebylo chvíli ticho. „Nemůžeš chvíli držet pusu? Musím se soustředit."

„Jasně, princezno. Co vás vlastně čeká?" Naprosto ignoroval její výtku a s uličnickým úsměvem ji sledoval, jak se snaží ovládnout zlobu.