Tohle se děje, když vypadáte jako Demi...

16. kapitola

„Vstávej Vanesso, něco jsem ti připravila,“ mávala přede mnou Katrin s tácem plným pravé anglické snídaně.

„Doufám, že se ve mně nesnažíš povzbudit falešné emoce, ohledně zkaženého včerejšku, pořád je mi z toho mizerně,“ vzhledla jsem k ní, „a teď mi dej tu snídani… prosím.“ A zazubila jsem se. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mi včera Katrin do toho čaje něco nehodila, protože jsem usnula a spala jako poleno místo toho, abych celou noc probrečela nad zničeným celoživotním snem.

„Heleď, Vanesso, dneska se vrací Josh z té dvouměsíční pracovní schůze domů, no a pozval mě k němu na večeři.“ Chvíli jsem jenom přežvýkávala anglickou slaninu v puse, zatímco jsem se snažila rozpomenout, kdo to sakra Josh je.

„Oh, ty myslíš tvůj přítel… jasný, jasný, jo, jen jeď.“ Poměrně s obavami se na mě podívala.

„Ovšem, kdykoli mě zve na večeři, myslí tím…“ zarazila jsem se a hrozivě, přitom škádlivě se na ní podívám.

„Hahaha, no jo, chápu,“ a mrknu na ní.

Katrin pozvedla obočí.

„Ne, ne, teď mám na mysli, že kdykoli se vrátí, tedy, pokud někam vždycky odjede, tak ode mě očekává, že se k němu opět nastěhuji a budu s ním bydlet.“ Vyplivla jsem zbytek salámu zpátky na talíř. „Ty mě tu chceš nechat samotnou?“ děsím se.

„Víš Vaness, jenom na pár dnů, slibuji. Jen ho řádně doma přivítám, dojdeme si do kina, do kavárny, možná zajedeme za jeho rodiči. Hnedka až ho uvidím mu o tobě povím a řeknu, že se nemůžu zdržet na dlouho. Slibuji, bude to…v pořádku.“

Spatřila jsem na ní smutný výraz. Musí být hrozné být oddělen od člověka, kterého miluje. A teď s ním nemůže ani bydlet, když ho má doma.

Jestli se u něj nemůže zdržet, protože bydlí se mnou, tak to by spolu nikdy žít nemohli. Vůbec nevím, do kdy tu budu, co když tu Katrin se mnou navždycky skejsne.

„Ne, to je v pohodě Katrin. Běž si zabalit na jak dlouho potřebuješ. Já to tu zvládnu.“ A snažím se nahodit co nejvěrohodnější výraz.

„Opravdu? Víš, po včerejšku mám o tebe kapánek obavy a …“

„Jen se neboj. Zvládnu to.“ A usmějeme se na sebe.

Katrin si běžela zabalit, když jsem po dvou hodinách vešla do jejího pokoje, zbyl tam opravdu snad jen nábytek. Prázdná skříň, prázdný stůl, ani peřiny na posteli nebyly.

Nechtěla jsem jí upozorňovat na fakt, jestli toho netáhne s sebou příliš, ale pak by si z toho vydedukovala, ať se u něj moc nezdržuje a ať se mi vrátí co nejdřív. Ne, nechci ji omezovat.

Jdu ji doprovodit k autu.

„Tak se měj a obejmi za mě pořádně Joshe.“ Řeknu radostně, ale v tu chvíli mi dojde, jak nevhodně to znělo. Katrin jen svraštila čelo a němě přikývla. „Kdyby se cokoli dělo, zavolej mi, slibuješ?“ dám ruce do kapes, zhoupnu se, „jojo, jasný.“

Katrin usedá do auta, startuje, otevře okýnko. „Pamatuj, cokoli! V tu chvíli se vydám na cestu a jsem tu do hodiny,“ a odjela.

Doma jsem se momentálně cítila opravdu sama. Asi mi chyběly i Katrininy věci. Co budu celý dny dělat… V tu chvíli mi něco blesklo hlavou. Ehm – někdo.

„Ah! Niall!“ běžela jsem k notebooku, opět zapnula twitter. Zprávy. A opravdu…

„Já, neustále přemýšlím o našem setkání. Moc rád bych tě znovu viděl. Přijď prosím v 16:00 k Bridge Toweru. Budeš-li tam, budu moc rád, když ne… chápu to.“