Daleko od Milosti (Supernatural FF)

STÁT SE TÍM ZLÝM

Dodávka jela po dobré cestě, takže to s pasažéry nijak zvlášť neházelo. Dean, s taškou sbalenou, seděl uvnitř a neviděl ven. Což mu vadilo. Nejdřív se snažil odhadnout, kam jedou, podle toho, jak dodávka zahýbala, ale po necelé hodině to vzdal. Nemělo to smysl. Ani kdyby měl perfektní odhad pro vzdálenost, stejně nemohl určit, kam sakra vlastně míří.
Trvalo to víc než týden, než se Samovi podařilo dojednat, aby BMoL vzal Deana jako dozorce do onoho zařízení, kam sváželi anděly a démony z celých států.
Nemohl si být úplně jistý tím, že tam toho Castiela najde, možná měli podobných míst víc, ale musel to aspoň zkusit.
Zaškolení mělo přijít až na místě a skoro nic sebou nepotřeboval, výstroj a výzbroj měla být erární. Přesto si sbalil aspoň spodní prádlo a nějaké další oblečení, přece nebude ve službě 24/7. A taky nečekal, že by tam měl zůstat nějak extra dlouho. Zjistí, co je zač ten zatracený anděl a půjde si po svém.
Tiše si povzdechl, opřel si hlavu o stěnu dodávky a zavřel oči.
Jako kdyby nestačilo, že neví, kam jede, BMoL nejspíš šetřili prostředky, protože tu s ním seděli dva operativci a jeden démon s obojkem na krku.
Démon měl teď monokl, jelikož jeho schopnosti obojek potlačil a jelikož...
Na začátku cesty se Dean přistihl, že na obojek zírá. Sam před časem jeho materiál zkoumal, ale mohl jen říct, že jde o uhlíková vlákna v kombinaci se stříbrem. Po celém obvodu se skvěly enochiánské znaky, které podle Sama dávaly dohromady slovo pro potlačení, omezení. A když se obojek vzadu zapečetil krví, nedal se už poznat spoj, alespoň ne pouhým okem.
Každopádně, tentokrát Deana přistihl zírat i démon, v těle mladého blonďatého floutka.
„Na co čumíš, debile?!” štěkl po něm a pak, než se Dean stačil nějak sám ohradit, jeden z operativců démonovi vyťal ránu pěstí.
Potom už vládlo ticho.
A teď Dean radši zavřel oči, cestu stejně sledovat nemohl a démona sice vyloženě nelitoval, spíš jako kdyby to zkrátka nebylo moc férové.
Ten démon... Zůstala mu zachována větší síla a výdrž, než jakými disponovali obyčejní lidé, ale teď byl prakticky bezbranný a neexistoval žádný důvod, proč ho týrat.
Navíc se Deanovi nelíbilo, že to teď vypadá, jako by potřeboval, aby se ho někdo zastával. Nechtěl to už rozmazávat, hlavně ne před démonem. Ale kdyby se mělo odehrát něco podobného...
Jedním okem, opatrně otevřeným, si přeměřil démona, který se tvářil tak, že nemít obojek, vymaluje vnitřek dodávky krví všech okolo.
Zase oko zavřel.
Tohle bude dlouhá cesta.
A byla.
S několika krátkými zastávkami na občerstvení a vystřídání řidiče to zabralo přes dvacet hodin, a podle toho, když konečně zastavili a dovnitř vnikl teplý vzduch, Dean tipoval, že musí být někde v Nevadě.
Samozřejmě, přesnou polohu neznal a navíc mu ještě před začátkem cesty lidé od BMoL něco pokutili s telefonem, aby se nedal vysledovat. Prohlídku, jestli nemá u sebe nebo na sobě štěnici, by si milerád odpustil, ale chápal, že je nutná. Teď uvažoval, jestli by ho Sam dokázal najít pomocí triangulace, ale měl dojem, že to mají BMoL taky nějak pořešené.
Zatímco vykládali démona, který se po cestě ještě párkrát pokoušel žvanit, Dean vstal vyskočil za nimi ven. Konečně si mohl protáhnout ztuhlé svaly a rozhlédnout se.
Všudypřítomný narudlý prach. Nebýt budov okolo, nejspíš by měl výhled na pouštní pustinu, ale ty budovy tu stály – dodávka dojela do středu jakéhosi nádvoří, kde už stálo několik dalších, podobných.
A okolo třípatrové budovy, šedé a strohé, nijak nezakrývající, čím jsou. Věznicí.
Malá okna, zamřížovaná i přesto, že by se jimi sotva protáhlo dítě, spousta bezpečnostních kamer a těžká vrata v jediném výjezdu, která se za jejich dodávkou opět zavřela.
Vládlo tu celkem ticho, až na vzdálené zvuky, které sem sotva slyšitelně doléhaly, a připomínaly nárazy kovu o kámen.
Po dvoře přešlo pár lidí v černých uniformách a k Deanovi, který tu stál se svou taškou u nohou, mířila plavovláska, také v uniformě, nesla desky s propiskou na klipu a nějakou brožuru, kterou si zastrčila pod paži, zatímco si potřásli rukama.
„Brooke Nichols,” představila se. „Mám za úkol vás tu provést a ubytovat vás, pracovat začněte zítra ráno.”
Vzhledem k tomu, že se slunce právě klonilo k obzoru tak, že na dvoře zůstával stín budov, to Deanovi připadalo jako dobrý fofr, ale na druhou stranu, ta práce nejspíš nebude extra složitá a beztak tu zůstane jen nezbytně dlouhou dobu. Než zjistí, co je zač ten anděl Castiel.
Spolkl otázku, kde přesně jsou, tušil, že by odpověď nedostal.
Zvedl tašku, zdvořile se na Brooke usmál, a následoval ji k jedné z budov, která jediná měla okna standardní velikosti, ne jako pro trpaslíky.
„Tady jsou kanceláře, ubikace pro personál a jídelna,” vysvětlovala blondýnka mírně zpěvavým tónem, jako něco, co má perfektně nacvičeno. „Máme tu i posilovnu a krytý plavecký bazén, ve chvílích volna můžete využít obojí.”
Dean tiše hvízdl. Předpokládal, že pro vězně tu takové výhody nebudou.
„To všechno teda vede BMoL?” zeptal se, zatímco vcházeli do dlouhé chodby a ke schodům do patra.
„Ano, ačkoli třeba vy jste externí pracovník,” odvětila Brooke po krátkém zaváhání. „Všechny si pečlivě prověřujeme, a musím říct, že jste byl ideální kandidát, protože víte, o co jde, a máte bohaté zkušenosti v boji.”
Dean netušil, jestli to má vzít jako lichotku, protože to znělo tak nějak lhostejně, a nakonec jen prostě přikývl.
Zatím neměl další otázky, takže se slova ujala blondýnka, která mu ukazovala, kde co najde, kam odnášet špinavé oblečení a kde dostane najíst. Bezpečnostní dveře otvírala kartou, a on si zapsal do paměti, že bude dobré si později třeba sehnat kartu s rozšířeným přístupem.
Vzápětí nad tím zavrtěl lehce hlavou;
není tu proto, aby něco ukradl nebo jen špehoval, o co se jedná.
„A tady je váš pokoj,” prohlásila Brooke konečně a kartou otevřela jedny z řady dveří v prvním patře. Dvě postele, na jedné z nich ležela poskládaná uniforma. Dean nepochyboval, že bude v jeho velikosti. Dál složená tonfa a u postele stály černé pracovní boty. Nacházely se tu vedle sebe dvě jednoduché skříně a u postelí noční stolky s lampičkami. Na pravé straně ještě Brooke otevřela dveře do malé koupelny se sprchovým koutem, záchodem a umyvadlem.
„Váš spolubydlící se jmenuje…” začala pak blondýnka a nahlédla do papírů. „Ano, Cade Wolfe. Jeden z našich nejstarších zaměstnanců. Myslím, že si budete rozumět, je velice přátelský.”
Deanovi se vybavilo, jak dal jeden z operativců v dodávce pěstí démonovi za pouhou hloupou poznámku, a trochu zapochyboval, že by tu mohl být někdo přátelský, ale jen přikývl.
„Takže, věci tu máte, na ven potom vyfasujete ve zbrojnici pušku, to až bude potřeba. Kde je jídelna a kanceláře jsem vám ukázala,” pokračovala Brooke a škrtala si jednotlivé body na papíře, „a všechno ostatní najdete v téhle brožuře, včetně vaší přístupové karty. Pracovní smlouvu už jste podepsal, takže ráno v sedm můžete nastoupit na první denní směnu. Bude vás zaškolovat Jeff Dunn, byl jste přidělen k holubům – tedy andělům. Nějaké otázky?”
Podávala mu brožuru a přitom na něj upírala ledově šedé oči.
Nedal na sobě nic znát, ale skoro se otřásl.
„Myslím, že jsem v pohodě, díky,” opáčil a převzal si brožurku.
„Výborně,” řekla Nichols bez úsměvu, jen na něj kývla a odkráčela.
Dean za ní chvíli hleděl. Nejdřív mu připadala, díky zpěvavému tónu řeči, docela milá, ale ten pohled... A ten chybějící úsměv. A to ji málem pozval na rande.
Hodil si tašku na postel vedle uniformy, skoro až znechuceně rýpl prstem do černé látky, udivilo ho, že je na omak docela příjemná.
Asi jako máloco tady.
Prostě tu chvíli vydrží, přijde na kloub té záhadě a vypadne, tohle místo mu nahánělo husí kůži.
Začal si vybalovat, přičemž nakonec skončil u toho, že si vyndal věci na spaní a uniformu pověsil do skříně. Vzal si mp3 přehrávač a sluchátka a tašku hodil pod uniformu, nevybalenou.
Posadil se na postel a otevřel brožuru.
Nadepsaná byla „Vítejte v Kobaltovém údolí”, s fotkou něčeho, co vypadalo jako nalámaná čokoláda.
Docela ho to zarazilo. O kobaltu věděl jen to, že se těží v Africe a že je modrý. Možná, že v hrubé podobě by mohl vypadat takhle?
A co má tohle místo společného s kobaltem?
Uvnitř aspoň na začátku nenašel nic, co by to vysvětlovalo. Jen svoji kartu se jménem a šňůrkou, za kterou si ji mohl připnout k opasku, nebo mohl šňůrku odepnout a nosit kartu v náprsní kapse, obě možnosti byly v brožuře popsány a jemu to připadalo jako pro blbečky, ale IQ testy tady zřejmě relevantní nebyly.
Na další dvoustraně se nacházela stručná charakteristika andělů a démonů, společně s ujištěním, že většina jejich schopností je utlumena obojkem, zbývá jen větší síla a výdrž, rychlejší hojení a že jsou díky obojku smrtelní.
Jestli mají duši, nebo kam odchází po smrti, brožura neřešila.
Dál našel svůj rozpis směn, po dvanácti hodinách na denní a noční, všechny u andělů.
„Holubi,” zopakoval, co říkala Brooke, a podrbal se ve vlasech. Vlastně měl štěstí. Kdyby ho přidělili k démonům, Castiela by nejspíš neměl šanci najít a... vyslechnout.
A konečně, část, která vysvětlovala název.
Svraštil obočí a začetl se. Podle všeho zde bylo objeveno naleziště kobaltu, což ale BMoL držel pod pokličkou, nicméně díky vazbám na bezpečnostní složky a samotnou vládu jim nikdo nekecal do toho, co tu provádějí.
Přestože se tu vršil jeden eufemismus za druhým a vězni byli nazýváni horníky a celé se to snažilo mlžit, současně vysvětlit, o co jde, a přitom neprozradit příliš, on zvládl číst mezi řádky a udělat si vlastní závěr.
Andělé a démoni tu byli proměněni v neplacenou pracovní sílu. V otroky, kteří v primitivních podmínkách těžili rudu a z jejich práce pak těžil BMoL, což mu umožnilo uplácet a financovat svoje fungování.
Dean hodil brožurku na stůl.
Podle rozvrhu by si teď mohl dojít na večeři, ale místo toho jen vytáhl z tašky bagetu od benzínky a nasoukal ji do sebe skoro až násilím.
Nějak ho to dostalo, až ho přešla i chuť k jídlu.
Neměl nikdy problém s tím zabíjet příšery. Tak zkrátka svět fungoval. Jako Lovec chránil lidi a zbavoval svět věcí, které je chtěly sežrat, roztrhat na kusy nebo jinak sprovodit ze světa. Jednoduché, čisté.
K andělům a démonům neměl žádný vřelý vztah. Rozhodně ne poté, co se pokoušeli všemi prostředky rozpoutat apokalypsu a bylo jim jedno, že u toho svět skončí v plamenech.
Ale tohle nebylo v pořádku.
Nešlo přece dvě nadpřirozené rasy zcela zotročit a vydělávat na tom.
A on se měl stát součástí toho všeho.
Náhle se cítil špinavý a... špatný. Natolik, že sice očekával každou chvíli příchod svého spolubydlícího, a přesto se zavřel ve sprše a snažil se ze sebe ten pocit smýt.