Ničí spasitel (SNARRY)

13.kapitola

Postorgasmická malátnost netrvala věčně.

Místo toho mu v hlavě bušilo nové slovo.

Viteál, viteál, viteál. Když se sprchoval, pulz vody vykresloval rytmus toho nového podivného slova.

Viteál, viteál, viteál, když hrál s Ronem šachy, což bylo vždycky marné a snažil se poslouchat rady svých figurek. Nespolupracovaly s ním a zdálo se, že chtějí, aby vyhrál Ron.

Viteál, viteál, viteál, viteál, viteál. Pulzovalo mu to v hlavě, když si lehl a přitisknutí polštáře na hlavu nijak nepomáhalo, aby to přestalo.

Zlepšilo se to. Dost s tím psychicky bojoval, byl si vědom každého svého chování. Dva týdny byl zcela ponořen do kouzelnického světa Fénixova řádu a zjistil, že téměř vše, co považoval za nemožné, ve skutečnosti vůbec nemožné není.

Například jeho noha. Byl jako rybička. Stejně silná jako před nehodou a už téměř bez bolesti.

Duchové, ghúlové, skřeti, jednorožci, psi se dvěma ocasy a lidské bytosti, které se dokázaly měnit ve zvířata. Animágové. Sirius. Minerva.

Harryho vlastní otec.

Severus měl s těmi vzpomínkami pravdu. Vytáhl si z hlavy pramínek čehosi, vypadalo to tak, jak si Harry představoval, že by vlákno mraku mohlo vypadat a ukázal mu, jak má ponořit obličej dolů, až se nosem dotkne téměř povrchu vzpomínek. A pomalu padal nicotou a přistál na dětském hřišti, kde se houpala malá holčička se zrzavými vlasy. Vedle něj, protože Severus tam byl s ním, tiše řekl: "Lily Evansová- tvoje máma."

A neukázal na malého, bledého chlapce, který ji pozoroval z protější strany, ale Harry ho viděl, a když Lily sjela z houpačky a lehce přistála na nohou, malý Severus tam byl, na tváři nejistý úsměv, a Harryho najednou přepadla lítost, přál si, aby Severus byl jeho kamarád z dětství, a ne máma.

Jeho dětství nebylo hrozné, ale ani šťastné.

Vzpomínka na otce byla od Siriuse, který mu poskytl i druhou, ze svatebního dne jeho rodičů. Harry se k Severusovi do kanceláře vracel za těmito vzpomínkami tak často, že mu Severus nakonec řekl ne, poradil mu, aby si od minulosti odpočinul a začal znovu žít tady a teď. "Pohni se kupředu, Harry," poradil mu a uklidil myslánku do zamčené skříně. "Není dobré zabývat se minulostí a zapomínat žít."

A přestože byl Harry fascinován krátkými záblesky rodičů, které nikdy nepoznal, a hltal každý drobeček, který se mu naskytl, jeho pohled se stále také upíral na Severuse. Nebyl jedenáctiletým sirotkem, který by v zasmušilém úžasu zíral do stropu Velké síně. Teď mu bylo přes dvacet, byl plně dospělý, nezávislý. Díval se ven. Pohyboval se vpřed.

A posun vpřed podle Harryho představy znamenal ještě lepší poznání Severuse. Pokud Severus chtěl, aby žil- no, určitě to zvládne.

Pravda - žít, jít kupředu, znamenalo také naučit se všechno, co se dalo vědět o magii. Magie, to nehmotné cosi, co vyplňovalo díru v jeho životě, o níž vlastně nevěděl, že tam je, tu prázdnotu v jeho nitru, kterou nikdy předtím nedokázal uspokojit. Miloval lekce s Minervou, toleroval kouzelnickou historii s Hermionou a Obrana s Pošukem mu připadala pokořující a náročná. Myslel si, že jeho vojenská minulost ho lépe připraví na souboje jeden na jednoho s bývalým bystrozorem. Naučit se správné pohyby hůlkou pro něco tak jednoduchého, jako kouzlo "nohy jako želé", nebylo obtížné, ale zapamatovat si, který pohyb hůlkou se hodí ke kterému zaklínadlu, když ho Pošuk první den naučil pět a druhý den dalších šest, bylo téměř nemožné.