Daleko od Milosti (Supernatural FF)

KDO CHCE S VLKY BÝTI...

Cade Wolfe byl možná na zdejší poměry sympaťák, ale Dean s ním toho večera promluvil jen pár nezbytně nutných vět. Pětatřicátník, s ustupujícími kouty, zato se základem pro pořádný plnovous, se ale neurazil, možná to chápal.
I to, že si Dean zalezl do postele se sluchátky na uších a už vůbec se nebavil.
Ještě si prošel příručku, narazil na pár zajímavých věcí, které mu prve unikly. Zvlášť ho zarazil přísný zákaz navazovat vztahy s vězni a to, že ani andělé, ani démoni sice nemají svoje plné schopnosti a můžou umřít na stejné příčiny jako lidé, ale nestárnou. Že musí jíst, pít a vylučovat, už byla taková třešnička na shnilém dortu.
„Co je to s těmi vztahy?” sundal si dokonce sluchátka a obrátil se na Cadea. „Jakože s nima nesmíme ani mluvit, nebo co?”
Wolfe mávl rukou, zavrtěl hlavou.
„Ne, ne, to se týká... Takhle, když někdo ohne nějakou šik holubičku, nic se z toho nedělá, ani naopak,” vysvětloval ochotně. „Hlavně v tom nesmí být... Prostě kdyby sis nějakou narazil a pak jí nadržoval a podobně. To je špatně. Byli tu i lidi, co zkoušeli někoho propašovat ven. A tady je to, no, politika, že když s nima chceš být, tak s nima budeš.”
„Co?” svraštil Dean nechápavě čelo, tu poslední větu vážně nějak nepobral. „Jak jako?”
„No, skončíš za mřížema,” vysvětlil Cade a založil si ruce na prsou. Tiše se uchechtl. „Ale neboj. Jak holubi, tak čerňáci jsou beztak prostě svině.”
„Aha,” řekl obšírně Dean a znovu si nasadil sluchátka. Vážně neměl zájem tu klábosit jako na nějakém... skautském táboře. Navíc mu Wolfe připadal prostě nechutný.
Už jen ležel se zavřenýma očima, dokud nepřišel požehnaný spánek. Který nakonec moc požehnaný nebyl, protože se mu zdály odporný sny, ve kterých byl násilníkem a figurovala v tom i tonfa a přestože se cítil vzrušený, byl to druh vzrušení, ze kterého je člověku špatně, pokud není úchyl.
A on přece úchyl nebyl. Chapadlaté kreslené porno se rozhodně nepočítalo.
Někdy uprostřed noci se vzbudil, sluchátka pořád na uších, i když mp3 byla vybitá, takže ji dal nabíjet a znovu si zkusil lehnout, ale už se bál spát.
Ráno ho tak zastihlo s mírně zarudlýma očima a podobně mírnými kruhy pod nimi.
Po Cadeově vzoru se navlékl do uniformy a došel si do jídelny na snídani. Cade ho čile seznamoval s ostatními dozorci, ale Dean ta jména zkrátka okamžitě zase zapomněl. Nacpal do sebe gumová míchaná vejce s toustem. Aspoň kávu tu měli obstojnou, ale už mu nedopřáli dost času na to, si ji vychutnat.
Došel k němu velký plešatý chlap, na jeho jmenovce stálo Jeff Dunn. To jméno si Dean pamatoval a vítal fakt, že jsou tu jmenovky, protože naučit se několik desítek jmen zpaměti, to nepovažoval za proveditelné.
Tenhle týpek, který měl být zřejmě jeho nadřízeným, vypadal, jako by vypadl z nějaké počítačové hry o zlých náccích. Už chybělo jen aby zvedl ruku a začal tu hajlovat.
Dean dorazil kafe a vstal. Rozhodně se nehodlal stavět do pozoru, ale tušil, že posezení skončilo.
„Dean Winchester,” konstatoval plešoun a změřil si ho dost hodnotícím pohledem. Dean by se nedivil, kdyby měl tenhle Jeffík před očima nějakou šablonu správného dozorce, do které se ho teď pokoušel narvat.
Kývl, i když zbytečně; i on měl svoji jmenovku, přece.
„Preferuju verbální odpovědi,” řekl Dunn kysele a Dean spolkl větu o tom, že on zase preferuje reálné lidi před komixovými záporáky, ale hej, člověk nemůže mít všechno.
„Rozumím,” řekl místo toho.
„A dneska jsem pro vás přišel výjimečně, příště vás chci mít nastoupeného v sedm nula nula na bloku.”
„Cajk,” broukl Dean, Dunn ho zavraždil pohledem, ale pak mu jen pokynul, ať jde za ním.
Dean se neobtěžoval s nějakým „ano, pane”, nenastoupil k armádě, jakkoli si tady na to Dunn nejspíš chtěl hrát, a nebyl to ani jeho táta.
Navíc podle jeho spolehlivých hodinek bylo za deset minut sedm a ostatní se taky teprve pomalu sbírali.
Nicméně následoval Dunna a držel s ním krok. Na první setkání si nejspíš vážně nesedli, ale Dean tu opravdu nechtěl trávit víc času, než bude nezbytně nutné.
Došli do jedné z budov s malými okny, s velkým označením A nade dveřmi, teprve teď si jej Dean všiml. Na té protější, když se ohlédl, zahlédl D. Dávalo to smysl, ne abecedně, ale podle osazenstva uvnitř.
Když prošli krátkou chodbou a vstoupili do prostoru... no, věznice, jinak se to nazvat nedalo, Deanovi sklouzlo ze rtů tiché „páni”.
Ať už to místo plnilo jakýkoliv účel, rozhodně vypadalo majestátně.
Budova měla tři patra, ale střed zabíralo atrium s volným prostorem od betonové podlahy až ke střeše, jíž tvořilo sklo spojené do hvězdicových vzorů kovovými nosníky.
Jen po všech čtyřech stranách ve všech třech patrech byly umístěny mrňavé cely s palandou, záchodem a umyvadlem, ale člověku oči vždy nejdřív zabloudily právě ke střeše.
Teprve potom k terasám před celami, které byly zabezpečeny trochu zdobným, ale bytelným mřížovím, které mělo nejspíš bránit zoufalým vězňům v pokusech ukončit život skokem.
Až potom Deanův pohled sklouzl dopředu, kde se Dunn zastavil u skupinky nočních dozorců, kteří stáli v pozoru, a nastoupeným skupinkám vězňů v šedavých mundůrech – stálo tu dvacet skupin po deseti a Dean mezi anděly zahlédl i postavy bez obojků na krcích, to zřejmě byli ti, kteří... zhřešili.
Každá skupina měla na mundůrech číslo, od jedné do dvaceti, a pak ještě další, svoje osobní.
Dean se mezi nimi okamžitě pokusil vyhledat anděla Castiela.
To se mu podařilo až ve chvíli, kdy si končící směna dozorců začala předávat službu s nově příchozími.
Na chvilku si ho tak nikdo, včetně Dunna, nevšímal, a on konečně našel ve skupině s číslem 13 toho modrookého podivína. Málem ho nepoznal, v šedých hadrech a jaksi pohublého, strhaného.
Možná andělé a démoni nestárli, rozhodně na nich ale bylo znát, že jejich tělesné schránky jsou nemilosrdně opotřebovávány.
Anděl se díval do země, stejně jako většina vězňů, ale po pár vteřinách jako kdyby na sobě ucítil Deanův pohled a zvedl hlavu.
Ve tváři se mu objevila současně zvláštní radost, vypadal, že potkal dlouholetého přítele, a k tomu ještě jakési zklamání.
Za to druhé pravděpodobně mohla Deanova černá uniforma.
Nejspíš by mu to nemělo vadit, ale mírně se mu zhoupl žaludek, připomněl se mu sen a Cadeova slova o tom, že je vlastně docela v pohodě ohnout někoho z andělů, jen když to není vztah.
V tuhle chvíli se za sebe skoro styděl.
Ale neměl čas o tom přemýšlet nijak zvlášť dlouho, protože Dunn začal přidělovat jednotlivé skupiny dozorcům, a na něj padla sedmička.
Horečnatě uvažoval, jak to udělat, aby se dostal ke svému andělovi, a než stačil vymyslet nějaký velkolepý plán, skvěle mu nahrál dozorce, na kterého vyšla třináctka.
„To neee, šéfe,” zasténal ten chlapík, drobný, černovlasý a poďobaný v obličeji. „To je nešťastný číslo.”
„Je to moje šťastný číslo,” ozval se Dean, než mohl Dunn toho nešťastníka seřvat. „Klidně si to vyměním.”
„Žádné handlování,” zaduněl Dunn. Sjel pohledem oba dva, přičemž černovlasý, podle jmenovky Greg, na něj dělal psí oči, až nakonec vrchní dozorce mávl rukou. „Výjimečně. A jen proto, že je tu Winchester nový. A protože na tom nesejde, všichni jsou to stejní šmejdi.”
Dean zaťal zuby. Ne, že by měl o andělech a démonech nějaké skvělé mínění, vážně to byli povětšinou zmrdi a zatím ho nic nepřimělo ten názor změnit, tady ale byli... bezbranní. A mezi nimi i lidé, navíc v každé skupině třetinu až polovinu tvořily ženy.
Jedna věc byla sledovat nějaké ty lechtivosti, fikce z prostředí ženské věznice, druhá věc... tohle.
Evidentně tu něžné pohlaví pracovně nikdo nešetřil, ženy byly stejně sedřené jako muži. A navíc nejspíš mnohem hůř postižené choutkami některých dozorců.
Znovu pohledem vyhledal Castiela.
Setkal se s upřeným pohledem modrých očí, který ho hodnotil a výsledek zřejmě nebyl nijak lichotivý. V obličeji se andělovi dala číst otázka „co tu děláš?”.
A Dean si uvědomil, že z nějakého důvodu chce slyšet ten hluboký, mírně chraplavý hlas, jak vyslovuje jeho jméno.
S pocitem, že se mu situace začíná vymykat z rukou, odhlédl a radši si poslechl Dunnův proslov, stručný a krátký, zaměřený koneckonců právě k Deanovi, o tom, že každá skupina bude dělat „na své díře”, v poledne mají všichni hodinu přestávku na oběd, a potom do šesti zase makat.
„Pořád běží soutěž o nejvýkonnější družstvo,” připomněl nakonec, a Dean překvapeně zamrkal, to by tady nečekal. „Vítězní holubi dostanou volnou neděli, vítězný dozorce láhev dobré whisky. A teď už do práce!”

Nemuseli chodit nijak daleko. Jen prošli kolem zbrojnice, kde dozorci vyfasovali samonabíjecí pušky AR-15 Faxon, a pak kolem přístavku, z kterého si vězni postupně brali nářadí pro kopání, samo o sobě jako vykopávky ze středověku, a jednoduché čelovky.
Dunn s nimi teď šel nejspíš jen výjimečně, aby ukázal nováčkovi, co a jak.
„Počítám, že s tou zbraní dovedete zacházet, Winchestere,” prohlásil svým dunivým hlasem, když se ocitli za komplexem na prašné cestě, vedoucí k pahorkům a skaliskům, okolo kterých se táhl plot s ostnatým drátem a snad každou půl míli stála strážná věž s ostřelovačem.
„Sere medvěd v lese... pane?” opáčil Dean, vědom si toho, že Dunn preferuje verbální odpovědi.
„To bezpochyby ano,” překvapil ho Dunn, když se dokonce mírně pousmál. Na okamžik vypadal jako člověk. Dokonce možná i milý člověk.
Jenže vzápětí dorazili k první díře, což byla skutečně prostě díra do země, vyztužená několika dřevěnými fošnami, další ležely opodál na hromadě.
„Makáme!” zavelel Dunn.
A první skupina se do toho skutečně pustila.
Takhle to pokračovalo až ke třinácté díře, což pro změnu byla jáma v zemi, několik stupňů, ruda tu zřejmě bývala i těsně pod povrchem. Až ze dna pak vedlo několik dalších chodeb kamsi hlouběji pod zem.
Jako u každé díry, i tady stálo mimo výkop sedátko s jakýmsi slunečníkem – teď se tu teplota pohybovala kolem deseti až patnácti stupňů, takže slunečník úplně nutný nebyl, ale Dean si ani nechtěl představovat, jaké to tu musí být v létě.
„Oběd vám dovezou, pití pro holuby je tady,” řekl Dunn a kopnul do barelu s kohoutkem, plného vody. „Pro vás něco tady,” ukázal na přenosný chladící box, ani ten teď nebyl nutný, v létě ale určitě nezbytný.
„Tak jednou za hodinu je tam půjdete zkontrolovat,” oznámil pak ještě Deanovi, zatímco ostatní skupiny pokračovaly v pochodu ke svým dírám. „Jestli se nezkouší prokopat ven.”
„Rozumím, žádnej Shawshank,” kývl Dean, ale duchem byl někde jinde, možná ve stísněných chodbách, kam zmizeli všichni jeho andělé a lidé. Ve svém družstvu napočítal jednu lidskou ženu, tři andělky, dva lidské muže a zbytek andělů, včetně Castiela.
„Přesně tak,” pochválil ho Dunn a jemu místo uspokojení přejel po zádech mráz, když se na něj ten plešatec zazubil. „Surovinu budou sypat sem,” ukázal ještě Dunn na kontejner opodál. „Pak už vás to nemusí zajímat, ale poveze se k dalšímu zpracování a teprve pak se váží, takže udržujte u těch svých holubů dobrou pracovní morálku a možná vyhrajete.”
To je mám mlátit, když nebudou dost rychlí? pomyslel si Dean, i když nahlas zase jen zopakoval, že rozumí, a strpěl od Dunna poplácání po rameni. Nebo je rovnou střílet do prdele?
Ale na tyhle otázky možná ani nechtěl znát odpověď.
Docela se mu ulevilo, když Dunn odkráčel, možná dozorovat někde jinde, ohnout si nějakou démonku, nebo čert ví co.
A Dean měl před sebou dlouhých dvanáct hodin, kdy nebude mít většinu času do čeho píchnout. Skoro se až styděl, že tu prostě bude jen sedět a nudit se, zatímco jeho svěřenci potí krev pod zemí a riskují zával – rozhodně nedůvěřoval těm dřevěným výztužím.
Hlavně ale neměl čím se zabavit, mohl jen uvažovat o tom, jak to tu chodí. Jeho mozek se z nějakého důvodu snažil vymyslet únikový plán, ačkoli to by byla naprostá šílenost. I kdyby se to podařilo, Lovci a hlavně lidé spojení s BMoL byli všude, a nejspíš by nebylo tolik těžké utéct, jako zůstat na svobodě.
Tiše si povzdechl a za zvuků bušení kladiv a krumpáčů se tedy posadil na židličku a vytáhl telefon.
Nic moc s ním tedy dělat nemohl, možná tak napsat SMS, která projde kontrolou, ale prozřetelně si stáhl hru se zachraňováním polonahé krásky, kterou teď pro nedostatek jiných podnětů začal hrát.
Přitom v duchu popoháněl čas, aby mohl vlézt tam dolů a... udělat, pro co přišel a konečně odtud moci vypadnout.
Potom nejspíš týden prochlastá, aby to dostal z hlavy.