Moře pod hvězdami

LII.

Jak dlouho jsem Dariovi seděla na klíně, a líbala se s ním. Dokonce si již malinko dovolil sáhnout si na mé ňadra, či zadek, a pokaždé se mi dostalo spokojeného vzdychnutí do polibku. Nepřišla mi vhodná chvíle, ani místo na to, aby se mezi námi stalo něco víc. A bylo dobře, že dnešek byl jen o tomto. Jelikož do pokoje někdo vrazil, a já se šíleně lekla. A nebýt Dariovi pohotové reakce, asi bych spadla. Jeho svalnaté paže mě zachytily a nikam nepustily.

"Proboha Nikola, nemůžeš chodit, jako slušný člověk? Co tak zaklepat, než někam vrazíš!" zasyčel na svého mladšího bratra Dario.

"Pardon, že jsem vás vyrušil u začínající muchlovačky, ale otec chce pronést proslov, a všiml si, že tam nejsi," řekl Nikola a koutky rtů mu cukaly, jak se snažil potlačit chuť se řádně rozesmát.

Opatrně jsem z Daria slezla a uhladila si šaty. Dario vstal a taktéž si malinko uhladil oblek, a poté mi nabídl rámě, které jsem přijala. Vyšli jsme z jeho pokoje, a vraceli se zpět do obývací místnosti. Cesta trvala chviličku. Sice jsem měla obavy, že sebou na schodech třísknu, ale naštěstí se tak nestalo. Všechny pohledy směřovali na nás. Jak bylo vidět, čekalo se jen na to až přijdeme.

Když jsem uviděla Dariova otce, měla jsem pocit, že vidím Daria ve starší verzi. Byly si neskutečně podobní. Nikola byl podobou po matce, to bylo již od pohledu jasné.

"Nyní již jsme zde úplně všichni. Dario po sléze mě musíš představit s tak půvabnou slečnou, která je po tvém boku," řekl jeho otec. Když všechny pohledy směřovali ke mě, cítila jsem jak mi rudnou tváře.

"Pozvala jsem je v neděli na oběd, budeš mít příležitostí víc, než dost," řekla mu jeho žena. A on se spokojeně usmál.

"Drazí přátelé. Pořádáme firemní večírky většinou na konci roku, abychom slavnostně uzavřeli prosperující rok, a otevřely nový, a ještě více úspěšný. Nyní jsem se však rozhodl udělat výjimku, a uspořádal tuto párty za jiným účelem," hovořil.

"Nedávno mi bylo šedesát let, a rozhodl jsem se, že by bylo načase, se věnovat něčemu jinému. Do své firmy jsem vložil za ty roky kus sebe, a dělal vše proto, aby se jí dařilo. Díky bohu, je nyní na výsluní. Nastal čas, aby žezlo převzal někdo jiný, a pokračoval tam, kde já končím. Dario a Nikola předávám vám dvěma naši firmu a doufám, že ji povedete k prosperitě, blahobytu, a vzrůstu! Věřím, že mě nezklamete!" hovořil.

Dario jen s úžasem hleděl, a Nikola se tvářil, jako by ho to snad vůbec nepřekvapilo. Zdálo se, že to snad očekával. Můj přítel přešel k otci a cosi mu říkal. Nejspíše mu děkoval. Posléze se i Nikola přidal. Následně se ozval potlesk. Byl pro pro oba syny Lukarićovi jistě velký den, a dobrá zpráva. Dostali možnost pokračovat v rodinné firmě. Jistě to pro ně bude výzva.

Večírek dále pokračoval v klidném a příjemném tempu. Všude kolem se rozebíralo jediné. Jak bratři Lukarićové povedou firmu. Někteří byly nadšení, jiní neutrální, a někteří dle výrazů to neviděli jako zrovna nejlepší možné řešení. Co se týkalo mého názoru, domnívala jsem se, že minimálně Dario bude hodně stát o to, aby jejich podnikání jenom vzkvétalo. Nikolu jsem neznala, viděla jsem ho jen párkrát, a jevil se mi jako velký flegmatik.

"Jsem úplně zaskočený," řekl Dario, když se ke mě vrátil. Usmála jsem se.

"Vůbec jsem něco takového nečekal," řekl mi a přede všemi mě políbil. Měl ohromnou radost. Cítila jsem jak mi rudnou tváře, jelikož všechny pohledy směřovali na nás.

"Promiň, nechci tě uvádět do této situace, ale nemůžu si pomoct. Jsi nejkrásnější ženská široko daleko," hovořil Dario tak, abych ho slyšela pouze já. Jistě si všiml, že jsem v rozpacích, nebo že nejsem úplně ve své kůži před tolika lidmi. Znovu jsem se usmála.

"Dáš si ještě skleničku vína?" optal se mě Dario po chvíli ticha. Jen jsem přikývla na souhlas. Kývl a vzdálil se.

Toho, že jsem na chvíli osaměla využila osoba, kterou jsem nerada viděla. Vše zkazila, a to ještě neotevřela tu svojí přifouknutou pusu. Na sobě měla rudé šaty s rozparkem do půli stehna a výstřihem jako vrata. Divila jsem se, že ji z toho ty její bakelitové prsa ještě nevypadly. Vlasy měla zvlněné, a rozpuštěné. Kudy chodila, tudy budila pozornost. Všichni muži na ní mohli oči nechat. Muži, kteří mozek nosili v kalhotách.

"Jestliže si myslíš, že už ti nechybí nic k tomu, aby ses dostala k penězům, tak se pěkně pleteš," řekla mi. Tázavě jsem na ni pohlédla.

"Asi ti nerozumím, co tím chceš říct," opáčila jsem.

"Dario vypadá zamilovaně, ale brzy tě prokoukne, možná bude potřeba ho malinko popostrčit, aby prozřel, ale to nevadí. Jednou mi poděkuje," hovořila.

"Všichni zde vědí, o co ti jde. Jsi prostě obyčejná zlatokopka, která se pověsila na bohatého kluka, za vidinou bezstarostného života v neomezeným blahobytu. Jenže tady pro ženy, jako jsi ty není místo! Takže si užívej poslední minuty slávy, zítra budeš zase zpět tam, kde patříš. Na ulici s chudáky," řekla ni. Hlasitě jsem se rozesmála, že se na mě všichni otočili. Smála jsem se dlouho, a Lucia jen nechápavě kroutila hlavou.

"Tak takto jsem se nezasmála už hezky dlouhou dobu, nejspíš jsem si tím prodloužila život o hezkých pár let!" opáčila jsem a ještě se pochechtávala.

"Dobře mě poslouchej, ty plastová Barbie, nemám potřebu se na kohokoliv věšet, ať už na Daria, nebo na kohokoliv jiného, jasné? Jenom závidíš, že Dariovi se líbí ženská, která nepotřebuje žádné plastiky k tomu, aby se mužům zalíbila," ve vteřině jsem změnila tón hlasu. Vykulila na mě oči. Jistě to nečekala. Nejdříve jsem se smála jak blázen, a pak jsem na ni vrčela, jako rozzuřený pitbul.

"Lucio, dej nám pokoj," ozval se za mnou Dario a podal mi skleničku vína.

"Jak myslíš Dario, ale zapláčeš," zasyčela na něj a cestou pryč mu vrazila do ramene.

Dál jsme se bavili, a já na nepříjemný rozhovor rychle zapomněla. Dario byl perfektní společník. Člověk se s ním nenudil. Jakmile nás to na večírku již nebavilo, rozloučili jsme se, a odešli. Cestou zpět ke mě domů panovalo ticho.

"Chce se ti spát?" optal se Dario z ničeho nic.

"Ani ne, tobě?" zněla moje odpověď.

"Mohl bych tě někam vzít?" zeptal se.

"Ano," přikývla jsem. Usmál se a změnil směr jízdy.