Královská láska: Zaměněná *POZASTAVENO - PŘEPIS*

NA PRVNÍ POHLED

Zavřel oči. Nádech. Výdech. Slunce dotýkající se jeho kůže. Zpocené vlasy lepící se na jeho čelo. Jemný větřík hladící ho po rozpálené kůži, kterou odhalovaly vyhrnuté rukávy košile. Ušlechtilý kůň vzpírající se jeho vůli. To všechno bylo příšerně špatně. Od téhle šílené cesty až po to zdivočelé praštěné zvíře pod jeho sedlem. Algembrijští koně byli dle jeho názoru jen zdivočelé herky naučené na sedlo, jinak naprosto nedbajíc na jakékoli povely svého jezdce.

Ohlédl se. Hned za ním jel jeho osobní strážce a jediný přítel Gardim. Za nimi se ploužilo pět vojáků, kteří ho doprovázeli. Gardim neměl se svým koněm takové problémy. Zatímco králův vraník se vzpíral jakýmkoli povelům a jakmile ho jen jemným dotekem nohy pobídl, hřebec se zastavil a nepohnul se ani o píď, maximálně tak docílil toho, že to bláznivé zvíře začalo couvat, Gardim svého koně vedl celkem bez obtíží. Sice občas kůň zpomalil a začal se točit na místě, ale brzy ho dokázal otočit správným směrem.

„Jak to děláš?"

Gardim se usmál. „Musíš mu dát volnost. Tohle není Kelent. Ty tam jedeš z povinnosti, já to mám jako výlet," pokrčil rameny. Mladík byl jen o rok starší než Erin. Světlé vlasy si nechal nedávno narůst trochu delší nahoře, zatímco kolem uší je měl sestříhané. Často je měl rozcuchané a hnědé oči měly jakýsi klidný a hřejivý nádech. Byl to neskutečný optimista a Erin měl někdy sto chutí ho něčím přetáhnout po hlavě za ten jeho nesnesitelný úsměv.

„Možná protože to bude povinnost, ty chytráku?"

Gardim se jen usmál a rozhlédl se. Vytáhl nohy ze třmenů a sedl si do tureckého sedu. „Neber to takhle. Musíš si říct, že tvoje manželka bude krásná a schopná žena. Budete mít krásné děti. Viděl jsi ten portrét. Ona blondýnka, ty s vlasy jako havran. Ona je anděl, zatímco ty jsi jako démon. Ty děti budou skvostné. S andělskou tváří a tvým charakterem to budou ti nejobávanější vládci Kelentu, jací kdy žili."

Erin při tom popisu vyprskl smíchy. „Pitomče," hodil po něm rukavice, které jeho strážce obratně chytil. „Tohle bude zkáza. Co víš o Algembrii? Já skoro nic."

Gardim si prohrábl vlasy a rozcuchal je tak ještě víc. „Taky moc ne. Ale je tu tepleji, příroda je tu krásná a lidé prý oddaně slouží koruně. Ale ženy jsou prý úplně jiné než ty husy, co ti lezou pořád do postele. Prý jsou divoké, nespoutané a nenechají se ovládat. Musíš jim dát svobodu, jinak tě zničí. Slyšel jsem, že jsou překrásné, ale o to nebezpečnější."

Erin se na něj skepticky podíval. „To jako vážně?"

„Jo, bráško, budeš to mít těžké," Gardimův kůň vyskočil do vzduchu, až skoro spadl. „Vidíš? I ta kobyla se ti směje!"

Erin si už na svého kamaráda zvykl. Vlastně to byl jediný blízký člověk, kterého měl. Do sedmi let měl moc rád svoji chůvu, ale matka ji vyhodila. Svoje rodiče nijak nemiloval, ani na ně neměl nějaké hezké vzpomínky. Matka místo vlídného slova měla jen kritiku a otec mu zase udílel rady o tom, jak má být tvrdý a krutý. Místo pohádek před spaním poslouchal o příšerných skutcích svých předků. Gardim byl synem jednoho z generálů a hráli si už jako kluci. Když se Gardim přihlásil do vojska a stal se jedním z nejlepších, první Erinův rozkaz po korunovaci byl, že se kamarád stane jeho osobním strážcem a od té doby s ním chodil úplně všude.

„Garde?"

„Mhm," Gardim nastavoval tvář slunečním paprskům. Jemu zřejmě teplo oproti chladnému větru nevadilo.

„Mně je blbě," zamumlal Erin, když viděl mezi stromy prosvítat bílý palác. Byla to skvostná stavba. Stála na nejvyšší hoře Algembrie, Velkém Králi. Hned pod palácem tekly tři vodopády, které se spojovaly do obrovského jezera Vaast.