Daleko od Milosti (Supernatural FF)

ČÍSLO 194

V díře to vážně páchlo. Ještě snesitelný byl odér hlíny a prach, horší byl pot nedobrovolných horníků a slabý, kovový pach krve, protože bez rukavic se občas stalo, že se někdo zranil na ruce a u deseti lidí už to bylo i cítit.

Navíc, přestože o kus dál nahoře stály přenosné toalety, vězni vykonávali potřebu v jedné slepé chodbě, aby se zbytečně nezdržovali výstupem na povrch.

Dean předpokládal, že za neplnění nějakých těch norem budou zřejmě udělovány tresty.

Moc nerozuměl tomu, proč se BMoL evidentně snaží anděly zničit. Jak na tom byli démoni, to netušil, ale počítal, že to nebude o nic lepší.

Když už přece měli pracovní sílu jen za cenu jídla a nějakého toho nutného přístřeší, proč by ji chtěli ničit? Nedávalo to smysl, a přesto právě ten úmysl z toho cítil.

Jasně, andělé nestárli, rychleji se hojili, a lidé zase byli snadno nahraditelní, ale stejně.

Když tedy slezl do dolu za vězni, ty myšlenky přebil zápach, a on odolal nutkání zacpat si nos. Už cítil horší puchy, ale tohle bylo jako... Jako záchod ve zpoceném podpaždí.

Svítil si baterkou, kterou vyfasoval, a chvíli trvalo, než si jeho oči zvykly, ale pak už rozeznával jednotlivé postavy, shrbené u práce. A světla jejich čelovek.

Chodba, vyztužená dřevěnými fošnami, byla sotva dost široká, aby se tam mohli dva lidé minout, a na výšku jí taky chybělo jen málo k tomu, aby se v ní Dean musel hrbit.

Zkontroloval v rychlosti, jestli jeho svěřenci nekopou extra rychle tunel na svobodu, ale nezdálo se, že by se o to pokoušeli. Zřejmě věděli, že i kdyby se jim nějakým zázrakem podařilo podkopat plot, museli by přidat ještě další míli pod zemí, aby je při útěku nestřelili do zad dozorci na strážných věžích.

Vězni si ho moc nevšímali, rubali rudu do pytlů, které tu měli, aby ji potom vynášeli nahoru do kontejneru, a zřejmě se opravdu nechtěli zdržovat nikým a ničím.

Anděl Castiel nebyl výjimka, přestože Dean měl dojem, že když okolo něj poprvé přešel, cítil pak jeho pohled chvíli v zádech.

A tentokrát už k němu šel najisto.

Vzal ho za rameno, a když se anděl napřímil, Dean ho zatáhl za roh do prázdné boční chodby, vlastně spíš takového výklenku, kde teď právě nikdo nepracoval.

Anděl neprotestoval, jen si zhasl čelovku, aby Deanovi nesvítil do očí, navyklým pohybem, tak nějak dojemným ve své starostlivosti.

Zamrkal, když mu Dean posvítil baterkou do obličeje, a postrčil ho zády ke stěně výklenku. Přimhouřil oči, skoro vypadal, jako by čekal ránu.

„Co– co jsi zač?!” vyjel na něj Dean, musel si přiznat, že má nutkání si ventilovat svůj vztek na všechno tady, i když na tom nepravém. „Co to mělo znamenat, že nejsi náš nepřítel? Odkud mě znáš?” sykl a ohlédl se k chodbě, ale nikdo se nezajímal, mohl by tu zřejmě anděla umlátit k smrti a vrátit se v pohodě nahoru, nikdo by se mu v tom nepokusil zabránit.

Castiel se trochu uvolnil. Vypadal teď klidně a... víc jako anděl, než jako udřený nebožák, odsouzený upracovat se k smrti.

„Jsem anděl,” odvětil tiše. „Castiel. Ale tady jsem číslo 194.”

Váhavě zvedl ruku, a když Dean neuhnul, dotknul se látky jeho uniformy. Pak nesouhlasně stiskl rty a pokusil se proti světlu baterky pohlédnout Deanovi do očí.

„Nebudeme spolu hrát na vězně a dozorce,” usekl Dean a trochu od něj odstoupil, ale nepřestával si na něj svítit, zatímco z chodeb za nimi se ozývalo bušení kladiv do dlát a krumpáčů. „Odkud mě znáš?”