Daleko od Milosti (Supernatural FF)

VĚC VOLBY

Trvalo to dva dny, než se Dean přinutil znovu si s Castielem promluvit.

Vlastně ani nevěděl, proč zkrátka nezačal pracovat na tom, aby odtud mohl vypadnout. S nikým za tu dobu nenavázal žádný pořádný kontakt, omezoval se na pozdrav nebo různé varianty bručení. Během druhé směny už začínal mít dojem, že se z toho zblázní. Hlavně přes den to bylo vážně zlé, když dlouhé hodiny trávil jen se svými myšlenkami, zatímco objekt většiny z nich dřel dole v dole.

Přesto, když se ho anděl pokoušel oslovit, nereagoval, dokonce ho dvakrát okřikl číslem, ne jménem.

Oba večery strávil napůl v posilovně a napůl v bazénu, potřeboval se jednak něčím zabavit a jednak rozhýbat svaly po skoro celodenním dřepění na zadku.

Ani pak moc dobře nespal, zhruba do jedné ráno poslouchal písničky a myslel na to, že by si dal panáka, nebo spíš rovnou láhev.

Podle Cadea se tu dalo pití sehnat docela snadno, ale Dean to z nějakého důvodu neudělal. Možná, že se tak sám podvědomě mučil střízlivostí a... A pak ho mučily sny.

Budil se zpocený jako vrata od chlíva a pokaždé dlouhé minuty jen zíral do tmy, bál se znovu usnout. Ráno bývalo krušné, vlastně horší, než s kocovinou.

Druhý z těch dvou skoro němých dní napsal Samovi. Předpokládal, že zpráva stejně bude procházet kontrolou, takže jediné, co ze sebe vypotil, bylo „jsem okay”. I kdyby mohl psát něco podrobnějšího, v tu chvíli by to nedokázal zformulovat.

Jsem špatný člověk, který slouží špatné věci.

A noční můry si nepřestávaly v jeho hlavě dělat divoké mejdany.

Čtvrtý den, který v Kobaltovém údolí začal, se už u snídaně rozhodl, že dneska bude s Castielem mluvit. Potřeboval mluvit. Musel mluvit.

Připadal si už teď, že balancuje na tenkém laně nad propastí šílenství.

Sice nastal poslední den týdne, který se započítával do soutěže o nejvyšší výkonnost, ale i když u stolu se o tom ostatní dozorci dost zapáleně bavili a trumfovali se čísly, on nevěděl, jak na tom jsou a ani ho to nezajímalo.

Co si myslíte, že je větší problém v našem podniku, nevědomost, nebo nezájem?

Trpce se uchechtl, mávl rukou, když se na něj Cade tázavě podíval, dopil kafe a vyrazil do baráku A.

Tak trochu si během předchozích dní pohrával s myšlenkou, že by si družstvo s někým vyměnil, prohazování ostatně nastalo vždy, když nastoupil někdo nový a teoreticky nebylo ani jinak zakázané, ale teď, když všichni viseli na výsledcích těžby a uzavírali sázky, by stejně nejspíš chtěl jen někdo, kdo na tom byl hůř.

A i když mu to bylo jedno... Tou výměnou by se vlastně připravil o důvod, proč tu v první řadě zůstávat. O moc déle už v uniformě beztak šaškovat nehodlal, zato to hodlal nějak uzavřít.

„Proč?!” vybafl na Castiela, když se zase ocitli ve výklenku. Anděl se tvářil skoro až potěšeně, a v Deanovi to probouzelo ještě větší hněv. „Proč jsi mě tam nechal tak dlouho, proč jsi mě nevytáhl, než–”

Než jsem se zlomil.

„Prostě dřív?! Ha?!”

Ani si to pořádně neuvědomoval, ale držel anděla za límec a tlačil ho ke stěně slepé uličky, zatímco mu druhou rukou mířil baterkou do tváře.

Po té otázce se Castiel zatvářil provinile, kdyby mohl, nejspíš by zvedl ceduli s nápisem OMLOUVÁM SE.

„Odpověz mi, kruciprdel, ty mizernej okřídlenej…” začal Dean, když anděl mlčel, ale zarazil ho pohled modrých očí. Ve světle baterky se jejich zornice proměnily v černé špendlíkové hlavičky a pak ta vážně nebeská modř...