Daleko od Milosti (Supernatural FF)

"BOJOVAL JSI"

Zamžoural před sebe, což teď znamenalo nahoru, protože ležel. A uviděl jen různými nápisy počmáraný spodek postele nad sebou. Palanda, uvědomil si a zase oči zavřel, protože měl pocit, že jimi do jeho hlavy pronikají žhavé jehly. Bolest nastoupila s menším zpožděním, ale zachvacovala celé tělo. Připadal si polámaný, jako hračka, s kterou se bavilo rozmazlené, agresivní dítě a jeho hra spočívala v tom, že s hračkou házelo a mlátilo o nábytek.

Narudlá tma pod víčky neskýtala žádný zvláštní úkryt před bolestí. Po krátké kontrole zjistil, že zlomeného nejspíš nic nemá, nanejvýš snad naštípnuté žebro. To ostatní musely být jen pohmožděniny a podlitiny. Dlouho se ale soustředit nedokázal, zase upadl do spánku, podobného bezvědomí.

Aniž by si pořádně uvědomoval, co se vlastně stalo a kde se nachází.

Ještě se mohl zachránit. Stačilo by zbít anděla, možná i kdyby jen odmítl, pro tentokrát by mu to prošlo, možná...

A z pozice dozorce by se cokoli plánovalo jednodušeji.

Cítil na sobě pohledy všech vězňů i dozorců, ten Dunnův ho doslova probodával.

Nemělo smysl se teď obrátit proti němu. Třebaže to bylo to, po čem toužil, rozbít tonfou tu plešatou hlavu, doufat, že se vězni připojí. Byli sice v přesile deset na jednoho, ale takhle bez předchozí domluvy by to bylo marné.

Zazvonění.

Pustil tonfu na zem, věnoval letmý úsměv Casovi, který otevřel oči a zatvářil se skoro až vyčítavě.

Pak se Dean otočil k ostatním dozorcům.

„Neudělám to,” sdělil. „Byla to moje chyba. Ne jeho.”

Nechápavé pohledy. Bylo mu jasné, že nedokáží pochopit, proč se Dean dobrovolně vzdává svého postavení a mění ho za něco mnohem horšího.

Současně museli být na tuhle možnost připravení, protože stačilo Dunnovo drobné gesto a dva z nich k němu pokročili.

Dean odstrčil Case dozadu a zvedl tonfu. Rozhodl se, že jim to přece jenom nedá zadarmo. Ve skrytu duše doufal, že se k němu přidají vězni, přestože neměli plán, co dělat dál.

Pak se strhlo peklo.

Znovu otevřel oči. Tentokrát se vydržel dívat déle. K oknu, za kterým už panovala tma; šero vlastně zůstávalo i v téhle místnosti, cele, kam proudilo jen světlo z chodby, a nepříliš silně.

Musel být večer, nebo snad hodně brzy ráno. Pojem o čase se Deanovi vytratil stejně jako ponětí o tom, co předcházelo téhle situaci. Pamatoval si snídani a tušení průšvihu, pak to byly jen... útržky.

Všiml si pohybu a vzepřel se na loktech.

Uviděl u oprýskaného umyvadla postavu, která napouštěla vodu do kelímku.

Samozřejmě, že to byl Castiel. A Dean si s ustrnutím všiml, že mu na zádech mundůr mokvá krví.

Nadechl se, zahnal nevolnost, která se ho zmocňovala s bolestí hlavy, ale z vyschlého hrdla mu vyšlo jen nesrozumitelné zachroptění.

Castiel se k němu otočil, vodu v kelímku opatrně donesl až k palandě a posadil se na kraj matrace.

„Potřebuješ se napít,” konstatoval, jako kdyby tohle byla úplně normální situace.

Okolo levého oka se mu rýsoval monokl a Dean si podvědomě sáhl na obličej, sám měl jen horce tepající a oteklou čelist a na temeni hlavy bouli.