Destructive Storm [CZ] ✓

29. | Bolí to?

Plánovala jsem se za zbytkem skupiny vrátit, jakmile se trochu uklidním, ale po cestě jsem se ztratila a ke své smůle jsem v lese zabloudila. Lesem vládla tma, která mi zabraňovala cestu zpět alespoň trochu najít. Navíc jsem měla jen luk s pár šípy. Měla jsem nanejvýš tři, protože jsem se domnívala, že Thomase a Ruby najdu poměrně okamžitě. Zbytek mých šípů zůstal v nově postaveném táboře v pouzdře na šípy. Nůž jsem neměla, pistol jsem taky neměla. Nejvíce by se mi však hodilo nějaké světlo. Baterka, nebo klidně pochodeň. Ale ani jedno jsem neměla, tudíž jsem byla odsouzená k bloudění lesem s tím, že moje šance na návrat byly hodně omezené.

Skupinu jsem nenašla, ale našla jsem starou stodolu, jejíž dveře byly zadělané ztrouchnivělým kusem dřeva. Ať už se mi tahle stodola zdála jakkoli děsivá, přinejmenším jsem v ní mohla strávit noc. Říká se totiž, že co nemůže udělat teď, nechte na ráno. A můj návrat k mým přátelům a mému snoubenci musel rozhodně počkat do rána. Odložím svůj luk a chopila se polena, které bylo ke dřevěným dveřím přidělané čtyřmi zrezivělými hřebíky. Trochu za poleno zatahám a ono automaticky povolí. Vytáhnu ho i ohnutými hřebíky a odhodím ho do trávy vedle sebe. Opatrně dveře od stodoly otevřu a váhavě vejdu dovnitř. I když je tma, troufám si říct, že na mě žádné nebezpečí nečeká. Vylezu po žebříku do horního patra stodoly a uvelebím se do kopy slámy, která mě doslova láká k tomu, abych se do ní položila. I když mě trochu píchá do zad, dokážu zavřít oči a pomalu se ponořit do říše snů. V mém podání spíše noční můr.

O obsahu svého snění nemám celou dobu nejmenší ponětí. Začnu se pomalu probouzet s tím, že se mi ve snu pohybují dvě rozmazané osoby. Jednou jsem bezpochyby já, protože já vždycky ve svých snech figuruju. Druhá postava je značně menší než já. Kdyby postava byla o něco vyšší, asi bych jí jen tak nerozeznala. Ale takhle jsem si jistá tím, že je to Melanie. Ve snu ji obejmu. Objímám ji a myslím si, že je to skutečnost. Že jsem ji doopravdy našla a ona byla se mnou a už jí nehrozilo žádné nebezpečí. Fakt, že je to pouhý sen, mi dojde až v tu chvíli, kdy na mě zaútočí. Je to docela děsivé, protože je tak drobná a má tolik síly. Shodí mě k zemi a já na ni zamrkám. Nevidím jí do tváře, ale po bílých šatech jí kapou kapky rudé krve.

„Vstávej!" nařídí mi a trochu se mnou zatřese. Najednou mám pocit, že se se mnou třese celý svět. „Kathleen!" osloví mě, ale její ústa se vůbec nepohnou. Nemluví na mě ve snu, někdo mě probouzí.

Prudce otevřu oči a zalapám po dechu. Chci si konečně prohlédnout místnost, ve které se nacházím, protože jsem to nestihla včera, ale někdo mi ve výhledu stojí. Okamžitě nezjistím, kdo, protože mám stále rozmazaný pohled. Oči mě trochu pálí, asi z toho jak jsem včera plakala. Když si ale však uvědomím, kdo mě vzbudil a kdo přede mnou stojí, pláču znovu.

„Mel," vydechnu a okamžitě ji beru za ruce. „Mel."

Přijde mi, jako by tu mnou oslovená holčička vůbec nebyla. Fyzicky tu možná byla, ale duchem byla úplně jinde. Její oči zely prázdnotou, když na mě bezmocně hleděla. Opatrně jí odstraním vlásky z očí a zahledím se jí do nich. Jsou hnědé, jakoby obvykle. Ale tentokrát v nich není ta známá jiskra. Jsou úplně prázdné, uplakané.

„Mel?"

Trvá to, než si konečně všimne toho, že na ni mluvím. Nechápu, co s ní je. Možná je jen hodně unavená, anebo je zraněná. Oči se jí zalijí slzami a ona mi padne okolo krku. Pevně si ji k sobě přitisknu a začnu jí šeptat konejšivá slova, jako jsem to dělala vždycky, když byla rozrušená. Celá se klepe a já se jí snažím utišit, i když to není dvakrát jednoduché.

„Jsi v pořádku," vydechnu a setřu jí z tváří její vlastní slzy. „Tolik se mi ulevilo, že jsi v pořádku. Měla jsem hrozný strach, zlatíčko."