Daleko od Milosti (Supernatural FF)

MÍSTNOST BEZ OKEN

Castiel přecházel v omezeném, velice omezeném prostoru cely tam a zpátky. Dean o tom ale nevěděl, celou tu dlouhou dobu. Teprve chvíli po večerce, když anděl riskoval ránu tonfou, protože dál chodil těch pět kroků ke dveřím a pět zase zpátky, ho Dean jedním okem zahlédl.

Jen na vteřinu, když se mu podařilo trochu zvednout hlavu, a jen pravým okem, protože to levé měl zavřené.

Dveře cely se otevřely, respektive je otevřel Howell svojí kartou, a dva dozorci, kteří Deana táhli mezi sebou, ho hodili dovnitř jako pytel brambor. V roli pytle brambor Dean setrval, protože se složil na podlahu a ani se nehnul. Nad ním proletěly jeho boty a zapadly někam pod postel.

Následně se dveře zase zavřely a Howell přes mříže houkl na Case, ať kouká zalézt a spát, ale odkráčel, aniž by na plnění příkazu dohlédl, aby se vyměnil konečně s noční službou – dělal si přesčas a podle jeho smíchu, když se bavil s ostatními dozorci, jej dělal rád.

Dean ležel na podlaze jako mrtvý. Ale cítil na tváři chlad betonu, který ho nějakým záhadným způsobem uklidňoval, a... dýchal. Srdce mu tlouklo. Což bylo pro tuhle chvíli nejvíc, čeho byl schopný.

Cas se k němu sehnul a něco si tiše pošeptal v enochiánštině. K Deanovi to doléhalo zdálky a jako pod vodou, ale byl by přísahal, že šlo o nějakou děsivou kletbu.

Věděl, jak vypadá, nebo aspoň předpokládal; zakrvácená košile, kalhoty mokré od slané vody… Jak usychaly, na šedé látce se rýsovaly solné mapy a flek krve se rozpíjel i na jejich zadní části.

To už ho Castiel bral za ruku, a jeho tělem projel záchvěv paniky.

Věděl, že je mimo, ale nedokázal si pomoct. Každý sval v těle se zatnul a on se ztěžka zvedl na všechny čtyři, do kleku, odstrčil anděla.

„Ne... nedotýkej se– nesahej na mě,” zachraptěl.

Anděl se odtáhl, zvedl ruce a Deanovi se nesmírně ulevilo.

Chvíli jen tak klečel, bojoval s bolestí a nevolností a tím strašlivým pocitem, že je hrozně špinavý. A jako by to nestačilo, pod tím vším ještě bublal vztek. Touha zabít svoje mučitele, roztrhat je na kusy holýma rukama a omýt se v jejich krvi.

Pokoušel se marně podívat na Case oběma očima, levé měl oteklé tak, že to nešlo ani na škvírku.

Z myšlenky, že zavře i druhé oko, ho jímal děs.

Olízl si rozbité rty a než stačil říct, Castiel už u něj byl s kalíškem vody. Dva malé loky, pak ještě dva, rozhodně se necítil nějak podstatně lépe, ale ani hůř.

Nakonec váhavě přijal andělovu ruku. Opřel se o něj a nechal si pomoci k posteli.

Bojoval kvůli tomu sám se sebou, nechtěl už cítit cizí doteky, nechtěl... chtěl být sám a nejlíp si dát pořádnou, dlouhou sprchu, zakončenou dvěma lahvemi whisky.

Chtěl se vypnout a necítit vůbec nic.

***

Do nosu ho uhodil pach, který mu připomínal plavecký bazén, aspoň zpočátku, chlor a další čistící prostředky, ale ani ty nemohly zakrýt spodní tón – krev, moč, strach.

Vnímal jako zvíře, které ženou na jatka.

Nepříjemné světlo zářivek.

Studené kachličky zašlé bílé barvy na zemi i stěnách.

Řetězy, stůl v rohu, oka ve zdech.

Co se bolesti týkalo, ta v zápěstích byla první, když ho za ně vytáhli tak, že visel ve vzduchu, do půl těla nahý, bosý, šátral marně nohama po opoře. Pouta se mu zadírala do masa, nepříjemně tlačila na šlachy a nervy.