Destructive Storm [CZ] ✓

30. | Začneme znovu

Probudím se s křikem. Nejenže mě šíleným způsobem bolí srdce ze ztráty mojí malé Melanie, čemuž stále nemůžu uvěřit, ale hrozným způsobem mě bolela ruka. Nebyla to taková ta typická bolest, jako když mě před několika týdny pořezala Emma a já následně musela vytrpět šití. Ne, tohle byl naprosto jiný typ bolesti. Pálilo to jako čert a já myslela, že mi ruka shoří zaživa. Bylo to, jako bych ji dala do ohně a nedokázala ji vyndat ven. Byla to typická palčivá bolest, která ne a ne ustát. Někdo se mnou třásl a já znaveně otevřela oči.

„Kathleen?"

„Hm?" brouknu a snažím se udržet oči otevřené, i když je mám vlastně jen pootevřené. Osobu před sebou vidím rozmazaně, ale snažím se zaostřit. „Aarone?" vydechnu.

„Grantová," zamračí se a natáhne ke mně ruku. Opatrně ji přijmu a nechám ho, aby mi pomohl na nohy. „Strašně jsi mě vyděsila. Dokážeš stát?" zeptá se a já přikývnu. Nedlouho na to však málem přijdu o rovnováhu a Aaron mě okamžitě chytne za zápěstí. „Všichni jsme o tebe měli strach. Thomas byl strachy bez sebe a nechtěj, abych mluvil o Ryanovi."

„Promiň," špitnu. „Neměla jsem se takhle vypařit. Byla to chyba, jestli sis toho nevšiml," řeknu vinně a pohlédnu na své pravé předloktí, na kterém se pyšní krvavý kousanec. Nevypadá tak špatně jako Melanin, ale také není tak starý.

„Mám...?"

„Ne," zavrtím hlavou, „nechci, abys mi jí amputoval. Umřela bych bolestí. Nejsem tak silná, jak si myslíš. Možná mám nějakou psychickou sílu, ale moje slabé tělo by tohle nevydrželo. Ne, Aarone. Chci jen domů."

„Půjdeme domů," špitne a já přikývnu. „Ponesu tě, ano?"

„Co Melanie?" zeptám se zničeně. „Neměli bychom ji alespoň nějak úctyhodně pohřbít? Přijde mi nelidské ji tu takhle nechat. Nemůžu jí tu takhle nechat."

Aaron a já se postaráme o to, aby okolo ní ležela spousta barevných květin. Hrob jí bohužel vyhrabat nemůžeme, ale zato jsme ji alespoň zasypaly květinami. Vypadá mezi nimi jako princezna, kterou ona vždycky byla. Když ji vidím, jak pokojně mezi nimi leží, necítím se smutná. Vím, že už dávno našla klid a pravděpodobně se znovu setkala se svou mámou a tátou. Navíc jsem se s ní měla zanedlouho setkat i já, i když to bylo hrozné pomyšlení. Teď jsem svou smrt viděla jasně.

Aaron mě vzal do své náruče a já ho nechala, aby mě nesl bůhvíkam. Začala jsem mu věřit už dávno, ale teď by mi ani nevadilo, kdyby se mě pokusil zneškodnit. Vždyť jsem to přeci jen udělala sama. Nechala jsem se pokousat, nedokázala jsem se bránit. Aaron se mnou celou tu dobu mluví, abych neupadla do bezvědomí. Tvrdí, že teď spát nesmím. Normálně bych s ním souhlasila, ale jsem tak moc unavená. Nechci vidět Ryana. To je poprvé v životě, kdy ho skutečně vidět nechci. Nechci vidět ani svého bratra, nechci, aby si uvědomil, že umírá poslední člen naší už takhle malé rodiny. Nechtěla jsem vidět žádné své přátele, chtěla jsem umřít o samotě, abych nikoho svým odchodem netrápila. Aaron mi však nedal na výběr, když mě donesl zpět do našeho provizorního tábora. Svůj příchod oznámil křikem. Ani nevím, co křičel. Byla jsem omámená, tak trochu jsem halucinovala. Asi chápu, jak se cítila Melanie. A její kousnutí bylo ve větším stádiu. Neumím si představit, jak se budu cítit, až moje kousnutí pokročí.

„Kathleen!" vykřikne Ryan mé jméno a já ho spatřím, jak k nám urychleně utíká. Trochu sebou zacukám, ale Aaron mě nepouští. Nechci ho vidět. Bude zničený, bude brečet. „Aarone," dotkne se jeho ramene, „děkuju."

„Rádo se stalo, brácho," řekne s mírným úsměvem a předá mě do jeho náruče. Ryan si zřejmě ničeho nevšiml. Vždyť jsem taky své zranění schovala pod rukáv své mikiny. Ale vypadala jsem mizerně, to bezpochyby.