Daleko od Milosti (Supernatural FF)

PÁKA A SLABINA

Noc probíhala dost... zle. Deanovi se všechno vracelo, občas začal ze spaní naříkat, a i když se uklidnil, potom, co mu Castiel stiskl ruku a šeptal mu, že je v bezpečí, ty špatné sny nepřestávaly přicházet.

Pořádně se tak nevyspal ani jeden. Ráno přišlo nemilosrdně a nekompromisně. Prostě nastalo, bez ohledu na všechno.

Dean otevřel oko, druhé mu stále držel zavřené otok.

Setkal se s konejšivým, modrým Casovým pohledem.

Trochu nejistě pustil andělovu ruku, které se celou noc držel jako tonoucí záchranného kruhu. Vlastně téměř doslova, protože bez toho dotyku by se v nočních můrách utopil.

Uvědomění, že Cas spal na jeho posteli, po jeho boku, ho teď uvádělo do rozpaků.

Tedy, jenom v první chvíli, protože s tím, jak se probíral, probírala se pomalu i bolest v celém těle. Nejradši by znovu usnul, i s vědomím, že bude riskovat další snové prožívání těch nejhorších okamžiků. Měl pocit, že nedokáže ani vstát, aby si došel na záchod, a navíc ho při představě, že jde na velkou, zachvacovala čirá panika.

Castiel mezitím, co Dean bojoval sám se sebou, vstal z postele a naklonil se, aby mu případně pomohl.

Oba věděli, že Dean buď půjde pracovat, nebo... No, mohli by ho jako nepoužitelného prostě zabít, aby nezabíral místo.

Jestli to takhle bude pokračovat, stejně mě zabijou, jen to bude pomalejší.

Přemáhal touhu zůstat ležet a doufat, že to bude mít rychle za sebou.

Posadil se, přijal nabízenou andělskou ruku a vstal, shrbený jako stařec.

Nakonec se mu podařilo nějak se rozhýbat, obléci si vršek od mundůru i kalhoty. Večer vyfasovali čisté, takže naštěstí nemusel nikde chodit se zakrvácenou zadnicí a vytrubovat tak do světa, co se mu stalo. Za to byl skutečně rád.

Horší bylo, že nedokázal sedět, těch pár vteřin na kraji postele úplně stačilo, a to bylo relativně na měkkém.

„Musíme začít na něčem pracovat, Deane,” oslovil ho Cas tiše u umyvadla, kde se chystal vyčistit si zuby. Dean se to rozhodl vynechat, protože rty měl taky rozbité a sotva jenom mluvil, navíc do toho ještě přidat pastu? 

Ne, děkuju.

„Jinak tě zabijou a já tomu nedokážu zabránit,” dodal anděl. „Kdybych se s tebou mohl vyměnit, udělám to.”

Ani netušil, jakým způsobem se mu tohle přání může vrátit, ale v tu chvíli to netušil ani jeden z nich.

Cely se otevřely centrálem na kartu dozorce Meskilla, který se už také chystal předat službu ranní směně, ale až se vězni nasnídají.

Tohle ráno dostali nějaké pečivo a k tomu malou porci džemu, ale Dean ani tentokrát nedokázal jíst. Jednak se cítil pod psa, jednak opravdu nedokázal na tvrdé lavici sedět. Takže se opíral o jeden ze sloupů, podepírajících ochozy, a srkal aspoň náhražku kávy, kterou tady dostávali.

„Má tu někdo kontakt s démony?” sykl po chvíli ke Casovi, a ta otázka se roznesla mezi anděly. Většina z nich vrtěla hlavou, ale nakonec se na něj s mlčenlivým přikývnutím ohlédl Sareash.

Dean se podíval na dozorce, kteří se právě teď střídali. Setkal se s posměšným pohledem Howella, ale všichni zůstávali zatím dost daleko a vězně nijak neodposlouchávali.

„Bude třeba jim dát vědět,” vysoukal ze sebe. Než vymýšlet nějaký šílený plán vzpoury a útěku by se nejradši složil na zem a všechno vzdal, ale nemohl.