Daleko od Milosti (Supernatural FF)

OPRAVDU SMOLNÁ TŘINÁCTKA

Dveře se se zabzučením otevřely. Castiel, který tu už nějakou dobu čekal, sám zbitý a bolavý, se zvedl ze spodní postele, na jejímž okraji seděl. Dean, jakkoli byl mimo, zachytil jeho pohled, tu bezmocnou zlost a soucit současně; andělskou zlobu na jeho trýznitele a soucit s ním.

Šlo jen o vteřinu, možná dvě, potom ho silné ruce pustily a postrčily dopředu, takže vklopýtal do cely a pak mu do obličeje vyrazila podlaha. Skončil na zemi, anděl se k němu shýbal, ale jeho svaly byly po všech těch křečích jako na hadry, spáleniny po elektrodách stále hořely.

Ale to pořád nebylo to nejhorší. To nejhorší ho nutilo odhánět od sebe Case, který ho tahal nahoru.

Nakonec si nechal pomoct, i když mu bylo jasné, že anděl sám taky dostal notně do těla.

Hlavou mu proběhlo, že nejspíš už zešílel, protože zároveň chtěl, aby Cas odešel a nesahal na něj, a taky potřeboval, aby zůstal a držel ho v objetí.

„Bylo to velmi statečné a velmi hloupé,” konstatoval Cas, zatímco se ukládal vedle něj. „Hayliel… Je ti zavázána.”

„Prdlajs, Brumbále,” zachraptěl Dean. Pořád jako by v něm doznívalo to, čemu Howell říkal „elektro disco”, jako by ho pořád svíraly křeče. Popravdě netušil, jestli by to, co udělal, udělal znovu s vědomím, co ho čeká. A hlavně, že to bude čekat i oba anděly.

„Ne, skutečně,” zašeptal Castiel. „Ale teď už… Neměl bys na sebe upozorňovat. Hlavně ne zítra. Mohlo by to všechno zmařit.”

„Dokázali byste to i beze mě,” vypravil ze sebe Dean a nechal se nakonec obejmout, skoro měl pocit, jako by ho anděl kryl svými křídly.

Angel, put sad wings around me now, ozvalo se mu v hlavě, protect me from this world of sin, do that we can rise again…

Tahle písnička se mu teď k jeho situaci tolik hodila.

Připomněl si, jak se Samem považovali všechny anděly za nepřátele. A teď jednomu z nich ležel v náručí. Nechával se skrýt před světem někdejších spojenců, z nichž se vyklubala mnohem krutější monstra, než by si dokázal představit i v těch nejhorších nočních můrách.

Angel, take me far away…

Přitiskl si k hrudi Casovu ruku a zavřel oči.

Samozřejmě zase přišly útržky vzpomínek z místnosti bez oken, ale andělova blízkost je pomáhala zahánět, takže poslední spánek v téhle cele byl nakonec docela posilující.

Ráno se podobalo probuzení malého dítěte o Vánocích, očekávání, tak trochu napjaté, přičemž tělem jako by mu stále projížděly elektrické impulsy. Výhoda toho „elektrického disca” spočívala v tom, že mu víceméně vymazalo vzpomínky na další věci, které se tam dole děly.

A teď měl vyhlídku na to, že rozbije Howellovi hlavu kladivem, takže bylo na co se těšit.

Celkově zůstával mírně zesláblý, třásly se mu ruce i nohy, vlastně bylo skvělé, že na pozici střelce se přihlásila Jaylee. Netušil, jestli a kdy ho to přejde.

Samozřejmě v tom hrál roli i fakt, že teď několik dní skoro nejedl, proto se přinutil snídani do sebe dostat, jakkoli se mu nechtělo. Zkrátka to vzal na sílu, protože potřeboval energii, a ta šlichta, která zřejmě v nějakém lepším světě byla cereáliemi s mlékem, by mohla být energeticky vydatná.

Vzduch kolem teď přímo sršel očekáváním, všichni byli stejně napjatí jako on, ale šlo o dobré napětí, příslib svobody.

Věděl, že přijdou ztráty, tomu se nedalo vyhnout. Ne každý to zvládne. Andělé s obojky byli stejně zranitelní jako lidé. A minimálně ze začátku měli mít dozorci výhodu ve výzbroji. Oni jen v počtu.