Čekal jsem kdy odejde. Myslel jsem si ze ještě vystoupí. Obejme mě. Bude brečet ale já ji řeknu ze bude vše v pořádku. Ze se vrátíme zpátky a proste bude oddechovat aby ji to všechno neprorostlo přes hlavu. Jenže ne. Ona odešla. Ještě chvíli jsem tam stal a Koukal na cestu kterou odešla. Nakonec jsem se vrátil. Byl jsem zoufalý. V nervech jsem se vrátil zpátky k nim. "Kde je Amy?" Zeptal se Jakub když viděl jak se tvarům vypl mikrofon. "Odešla. Začali jsme se hádat a ona mi řekla ze ji máme nechat být. Aspoň na dva týdny. Nemáme ji psát. Volat a už vůbec za ni nemáme chodit. Čekal jsem ze vystoupí z toho auta. Ze mě proste obejme a půjde se mnou. Ze všechno vyřešíme a nic. Proste odešla." Rozčiloval jsem se. "Klid Dominiku. Neboj. Vychladne. Uvidíš všechno vyřešíme." Poplácal jsem ho po rameni. "Takže nepřijede ani zítra na výstavu?" Zeptal se Tomáš. "Myslím ze ne." Koukl na nej Jakub. "Jebu na to. Za chvíli má vyjít album roku. Vyřešíme to pak." Tleskl jsem si a zapl reprak. Všichni se ptali co se stalo. Jen jsem řekl ze jsme něco řešili a ze je vše v pořádku. Pak tam přišli otázky typu kde je Amy. Jen jsme odvětili ze musela odejít. Dal jsme se na téma Amy a její odchod nebavili. Zapili jsme album a společně se radovali jako nikdy před tím.
-
Další den jsme strávili v galerii a pak koncert. Nebudu lhát. Amy mi chyběla. Hodně. Jenže ji chci nechat prostor. Nechci na ni tlačit. Cely dva dny jsem si moc užil i přes tu hádku. Teď jsme na cestě zpátky domu. Do Pardubic.
Pohled Amy
Přešel týden od streamů v Praze. Za tenhle týden jsem udělala všechny tetování plus několik hodně navíc. Přehodila jsem si je z budoucího týdne na dnes. S tím ze tenhle týden mám volno. Víc jak polovinu jsem dokázala přeházet na tenhle tyden. Už je vlastně neděle ale to je jedno. Dnes jsem ještě taky dělala. Už je sedm a já stále sedím ve studiu. Tetování už nemám jen přesouvám poslední lidi na jindy. Konečně jsem do uklízela a sedla za pult. Otevřela počítač a začala hledat nějaký odpočinek. Nějakou dovolenou.
Ha! Mám to. Půjdu pondělí, úterý, středa a čtvrtek do Amsterdamu. Pak čtvrtek v noci poletím na Rhodos kde budu až do pondělí. Pak poletím domu. Hezky výlet. Hned jsem si všechno objednala a běžela na horu. Odemkla jsem byt a hned běžela do pokoje. Co mě ale zaskočilo a hned jsem se otočila. Pomalu jsem šla do obýváku kde na gauči sedel Jakub. Měl vyloženě nohy, prekrizeny přes sebe. V rukách na klíně měl flašku becherovky. "Co tady chceš? Neřekla jsem to jasné?" Zeptala jsem se a položila na stoleček můj počítač. "Krásko nekric na mě." Postavil se a položil flašku na stůl. "Nikdo neví ze jsem tady. Jen jsem chtěl vědět jestli si v pořádku a zeptat se kam tak kurva spěcháš." Rozhodil rukami. "Jdu na výlet Jakube. Do Amsterdamu a pak na Rhodos. Zítra ráno odcházím. Okolo půl čtvrtý ráno proto se tak plaším." Běžela jsem do pokoje a vytáhla kufr. "Kam ze jdeš?!"vykřikl. "A sama tam chceš jít? Co když ti někdo ublíží. Jak si pomuzes? Nechceš abych šel s tebou?" Začal panikařit. "Kubo neboj se. Vážím si tě jak super kamaráda. Ale řekla jsem. Nechte mě aspoň na dva týdny být. Přešel jen týden a ty jsi už tady." Rozhodila jsem znovu rukami ale taky balila věci. "No tak Amélie. Nebuď uražená. Víš ze ti chci jen dobře. Jen jsem se bal jestli si v pořádku. Nesmíš mi vyčítat ze se bojím. Nesmíš to vyčítat nikomu z nás. Udělali by jsme pro tebe první poslední." Chytil mě za ruce a tím pádem jsem se na nej Koukla. "Kubo já vám to nevyčítám jen jsem proste chtěla oddech. Moc jsme se hádali než jsem odešla. Nechtěla jsem se dal hádat. Myslela jsem ze když odejdu. Aspoň na chvíli. Ze to přestane. Ze se přestaneme tak hádat." Rozbrečela jsem se. "Ale no tak. Nebreč malička. Měla jsi to říct. Samozřejmě já taky nebyl nadšený jak jsme se pořad hádali ale bylo toho moc. Sama víš jak moc jsme toho všichni měli. Prosím už nás takhle neopouštěj. Já ti přeju tenhle výlet. Ale už od nás neodchazej. Všem jsi nám chyběla." Obejmul mě. "I vy mi strašně chybíte." Ještě víc jsem se Rozbrečela. Kuba mi pomohl sbalit věci a pak jsme společně seděli v obýváku. Okolo druhy ráno mě hodil na letiště do Prahy. "Kubo moc ti děkuji." Obejmula jsem ho když jsme stalo na letišti. "To je samozřejmost krásko." Usmál se na mě. "Počkáš ještě chvíli?" Zeptala jsem se. Nechtěla jsem tam jít hned. Mám dost času a zbytečně být tam seděla sama dlouho. Tak tady budu s Kubou. "Jasný ze Jo." Usmál se a vzal můj kufr. Posadili jsme se a já si o nej Opřela hlavu. "Kdyby zaspím prosím o půl hodiny mě vzbuď." Zasmála jsem se. "Rozkaz madam." Oba jsme se zasmáli. Tuhle fotku mi odfotil Kuba a přidal si ji na Instagram.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Prezdilela jsem mu to a zakoukala jsem se na vchod. Šla tam Anička i se svým kufrem. "Tys neřekla ze s tebou jde Anička." Se zvednutym obočím na mě Koukl Kubo. "Jo já si nebyla jistá jestli přijde. Jinak bych asi vzala tebe." Mykla jsem rameni. To už byla Anička u nás. "Ahoj An." Usmála jsem se na ni a Obejmula ji. "Ahoj anicko." Usmál se na ni Kubo. "Ahojte. Nevěděla jsem ze tady bude Jakub. Nerikala si ze sis od nich dala pauzu?" Zeptala se a Obejmula se s Kubou. "Jo říkala jenže tahle vlezdoprdelka se ke mě v noci natřepala." Usmála jsem se na nej. "Dobře Kubo. Noc děkuji za odvoz. Slibuji ze nápisu klukům. Nebo aspoň budu psat tobě jestli žijem ano?" Obejmula jsem ho. "Užijte si to holky. Hlavně bacha malička." Obejmul mě a políbil do vlasů. Anička tady se mnou bude celou dobu Amsterdamu. Pak ale musí odejít takže se mnou na Rhodos nepůjde. Aspoň si užijeme alespoň Amsterdam. Samozřejmě jsme měli první třídu. Přeci jen. Když si uděláme dovolenou jednou za milion let tak si musíme dopřát. Anička vydělává celkem též velký peníze. Je to právnička.
