Přidělili mi jméno Petr Hlubinský a pod ním zde budu vystupovat. Bylo to automaticky vygenerované jméno, takže se nevydávám v žádné nebezpečí.
Do obce Z. jsem přijel v pozdním letním odpoledni vlakem. Malé nádraží stálo ve svahu nad vesnicí, která se rozkládala v mělkém údolí; bylo vidět kostel a dvě návrší na druhé straně řeky, mezi nimiž zřejmě protékal potok nebo vedla silnice. Od mé poslední návštěvy se něco ve vesnici změnilo, aniž by se to dalo postřehnout bez vynaložení pečlivého pozorování – jde o malé změny, kterých si místní nevšimnou, protože vidí totéž každý den, i když to vlastně totéž už není. Cizinec nebo prázdninový návštěvník je pak ještě více ztracen, protože se po něm nemůže chtít, aby zaregistroval nový kanál, propust nebo to, že břehy řeky jsou zaneseny náletovými dřevinami více, než tomu bylo minulý rok.
Vydal jsem se na cestu, která se prudce svažovala. Obvykle jsem jezdíval v obleku a vlastně jsem se v ničem jiném necítil úplně dobře; věděl jsem však, že ve vesnici bych podnikatelským vzezřením – i když jsem s byznysmeny neměl nic společného – mohl vzbudit nečekaný rozruch. Zvolil jsem proto vizáž batůžkáře, což mi vyhovovalo jen z jednoho důvodu – ani když jsem měl na sobě pečlivě vyčištěný oblek, nemohl jsem opustit byt bez batohu, ačkoliv jsem v něm neměl nic podstatného.
Na křižovatce příjezdové cesty k nádraží a silnice jsem se vydal doprava. Cesta se stáčela více, než jsem byl zvyklý; potok, který se vinul vesnicí, byl částečně zasypaný a z půlky vyschlý. Postupně se všechno zalévalo do večerních barev. Nad nádražím se objevovaly první známky přítmí; světlo se odráželo od křížů železničních přejezdů a vykrojených kolejnic. Pomalu jsem se dostal k obecnímu úřadu a rozhodl jsem se, že se na chvíli posadím na lavičku.
Z blízkého silničního tahu se ozývalo dunění kamionů. Bylo zvláštní, že tak malou vesnicí projíždí tolik nákladních vozů a dodávek; také se mi zdálo, že silnice je stočena jinak, že je více nakřivo, než jak jsem si ji pamatoval. Na komín přiletěl čáp, který se původně procházel po poli za kapličkou.
Vydal jsem se dál a vesnice se za mnou, přede mnou i vedle mě začala uzavírat. I druhá cesta se vinula ostřeji; jako by někdo vzal všechny stezky a nějakým nadlidským výkonem je natočil tak, aby směřovaly tam, kam tento neznámý potřeboval. Domů podél cest, jak se zdálo, se to vůbec nedotklo; řeka už byla slyšet a nezdálo se, že by ji někdo upravoval; stromy podél ní rostly ještě hustěji a nebylo možné, aby tak rychle vzrostly, kdyby se měnily její břehy. Stíny se začaly prodlužovat a kolejnice nad nádražím sálaly večerem.
Konečně jsem před sebou uviděl bachratou oranžovou věž, která byla cílem mé mise. Ještě jsem si vzpomněl na to, odkud vlastně to slovo znám; když jsem si kdysi dávno hrál na básníka, pracoval jsem s něčím podobným. Iktus byl přízvuk, centrální bod, který jsem chtěl vyplnit důležitým obsahem. Iktus – ten nápis se teď skvěl na té bachraté věži.
Iktus se tyčil nad řekou, která ho opatrně obtékala, aniž by na něj upřela pohled; lidé chodili po jejím levém i pravém břehu, protože na tom levém byla hospoda, kterou vystavěli na místě staré vodní elektrárny. Iktus nepřerůstaly ani topoly, jejichž vrcholky – ať už to bylo cokoli, třeba hříčka přírody – nikdy Iktus nezastiňovaly; Iktus byl vždy vidět, i když už se úplně setmělo, zářil svým potemnělým oranžovým světlem do kraje, i když už byla modročerná noc, jaká byla typická pro léto v tom kraji, Iktus stále čněl na pozadí nádražního svahu. Třebaže nebylo možné vidět na krok, bylo cítit, jak všechno v tom místě šumí, hýbe se, míří a kroutí se směrem k Iktu, ať už to byly stromy, toky, lidé nebo cesty.
O Petru Hlubinském už nikdy nikdo neslyšel.
