Královská láska: Zaměněná *POZASTAVENO - PŘEPIS*

PŘISTIŽENI

Gardimova komnata se mu jevila příliš krásná na to, že měla sloužit obyčejnému vojákovi. Palác mu učaroval. Bělostné zdi se zlatým zdobením mu připadaly jemné a nevtíravé. Všude bylo poznat bohatství, ale v tak jemné a skromné podobě, že by toto sídlo nikdo nenazval příliš okázalým. Všude byly květiny a po chodbách portréty.

Gardim skočil do své postele a rozesmál se. Cítil se jako princ. Jeho komnata měla roztažené modré závěsy, nábytek z bílého dřeva a krásnou postel s nebesy. Podíval se na dva obrazy na zdech. Na jednom byla krásná žena s hnědými vlasy a moudrým pohledem. Na rameni jí seděla sova a v rukou svírala knihu, ve které měla vložený prst, aby neztratila rozečtenou stránku. Její šat byl obyčejná mnišská kutna. Na druhém obraze byla krajinka s jakýmsi starobylým hradem.

Prohlédl si svůj odraz v zrcadle se zdobeným rámem a zašklebil se na sebe. Po dlouhé cestě uvítal čistou košili se zlatým lemem, pohodlné kožené kalhoty a nové vysoké boty. Na zemi vedle postele se povaloval jeho meč. Prohrábl si vlasy rukou a tím si je ještě víc rozcuchal.

Zatím se mu v paláci líbilo. Obě sestry mu přišly milé a půvabné, navíc princezna v sobě měla něco rozjíveného a veselého. Přál si, aby tu byl Erin spokojený. Znali se od dětství a měl ho moc rád. Věřil, že kdyby po jeho boku stála žena, kterou by miloval, dokázal by se postavit vlivu svého otce a udělat z Kelentu lepší místo. Zatím pořád kráčel ve stopách předchozích vládců, byl jako zdivočelý hřebec toužící po svobodě, kterého uvázali na provaz ještě když byl malé hříbě.

Dovnitř vklouzl jeho komorník. Poprvé v životě měl vlastního sluhu. Usmál se na mladého kluka s blonďatou kšticí a hnědozelenýma očima. Ten mu úsměv oplatil a uklonil se. „Budete si něco přát, pane Gardime?"

Gardim se rozesmál a poplácal místo vedle sebe. „Sedni si."

Komorník zaváhal. „To se nehodí, pane."

„Kašli na to a sedej," Gardim se zamyslel, „Přikazuji ti to," zkusil.

Komorník se usmál a nakonec usedl na kraj postele vedle něj. Gardim do něj dloubl, aby se trochu uvolnil a zakřenil se na něj. „Hele, co je? Jsem taky obyčejný voják, tak mi tu neříkej pane. Jak se jmenuješ?"

„Lortin," oplatil mu úsměv mladík.

„Já Gardim. Vidíš? Bylo to tak těžké?"

Komorník zavrtěl hlavou a rozesmál se. „Jsi dočista jako naše princezna s královnou."

Gardim vstal a roztáhl ruce. „Vždyť taky vypadám jako nějaký princ! Ha, věrný Lortine, pověz mi, čím si musí dámy vrtat korunky do hlav, aby držely?"

„To nevím, můj pane," usmál se Lortin.

Gardim pohodil hlavou, dal si ruku v bok a začal se nakrucovat po pokoji a houpat se v bocích, jak to viděl u kelentských dámiček. „Božínku! Tak ty nevíš! To je nadělení. Tak jsem toužil po tom, vyměnit si s princeznou šperky!" Zvolal pisklavým hlasem.

Lortin se rozesmál, pak se ale zarazil a začal kašlat. Gardim sledoval jeho zděšený pohled. Otočil se k otevřeným dveřím. Zakopl o svoji nohu, ale opřel se o stolek vedle sebe, aby získal rovnováhu a uklonil se. Srdce se mu rozbušilo úlekem, ale vyčaroval oslnivý úsměv a skrz zatnuté zuby dokázal pozdravit obě paní domu. „Dámy."

Princezna se uvolněně opírala ramenem o rám dveří a otřásala se smíchem, zatímco královna se potutelně usmívala a pokoušela se nerozesmát. Kývla mu na pozdrav. „Gardime," v hlase jí bublal smích.