Galerie

Uviděl jsem je hned, jak přišli. Ona v krásných červených šatech a on v elegantních kraťasách s lehkým bílým tričkem. Koupili si vstupenku a ta dívka se s úsměvem dala do řeči se starší ženou za pokladnou. Kluk se zatím rozhlédl kolem sebe, jako by si po tom, co celou dobu pozoroval svou společnici, konečně uvědomil, kde je. Netvářil se nijak nadšeně, ale když se k němu konečně ta dívka otočila, zářivé se na ni usmál. Ona mu úsměv opětovala a pak ho chytila za ruku a vedla ho k prvnímu obrazu.

Celá tahle výstava byla od místní mladé malířky. Většinou se jednalo o přírodní krajiny s různými motivy a z různých ročních období. Musím uznat, že z některých obrazů šel pocit, jakoby jste mohli udělat jeden krok a ocitnout se na tom kouzelném místě, jen cítit vánek ve vlasech. A před jedním takovým obrazem teď stála tahle dvojice. I když jsem jim neviděl do obličeje, už z držení jejich těl jsem poznal, že každý tuto zimní krajinu vnímá trochu jinak. Dívka se nakláněla dopředu, jako by si chtěla prohlédnout každý centimetr malby. Kluk stál s ruka v kapsách a snažil se dělat, že ho dílo zajímá. Když dívka načerpala emoci vycházející z prvního díla výstavy, přešla k dalšímu a kluk ji, stále se držíc její ruky, následoval.

"Tahle galerie je moje úplně nejoblíbenější." vykládala rozjařeně dívka, když kráčeli k dalšímu obrazu. "Je to nádherný prostor a taky tady vystavují fakt zajímavý umělce. Máš nějakého oblíbeného malíře?" Kluk se na ni podíval, jako by se ho zeptala, jestli si lakuje nehty na nohou na růžovo nebo červeno. Rychle ten výraz zamaskoval. "Žádného nejoblíbenějšího nemám, prostě se mi líbí u každého něco." odpověděl vyhýbavě. Dívka jen přikývla a lehkým krokem pokračovala dál. Kluk už za ni začal trochu zaostávat. "Ty obrazy jsou moc dobré, líbí se mi hlavně ty se sluníčkem, z těch na mě přímo dýchá léto." rozplývala se dívka a zdála se čím dál nadšenější. "Hm." zamručel kluk, který už zjevně o obrazy ztratil zájem úplně a teď pozoroval vteřinovou ručičku na svých náramkových hodinkách. Od doby, kdy sem přišli uběhlo asi půl hodiny. Vypadal dosti otráveně. Odfoukl si vlasy z čela a podíval se na svůj doprovod. Naklonil se k ní a tlumeným hlasem se ji zeptal: "Nezajdeme ještě někam na véču?" Dívka si zrovna četla popisek k obrazu, který měl název "Zuřící krása" aniž by zvedla oči namítla "Vždyť ještě nejsme ani v polovině. Ale pak klidně můžem." dodala jakoby nic. Neušlo mi, jak se na něj pokradmu podívala. Zjevně si taky všimla jeho nezájmu o umění zde vystavovaném. Sám pro sebe jsem se zasmál, protože mi pomalu začínalo docházet, o co tady jde.

A jak dlouho tady chceš ještě jako postávat?" už nedokázal skrýt své zklamání z probíhající schůzky. Dívka nasadila ten svůj okouzlující úsměv. "Nemůžu přece odejít v polovině výstavy." řekla a vrátila se k obrazům. "Jo jasně." řekl spíš pro sebe zklamaně, než že by reagoval na její prohlášení a opět se vrátil k ciferníku svých hodinek. "Možná bychom mohli zajít do kina, ale to bychom museli jít hned, jinak bychom to nestihli." chytal se ještě posledního stébla naděje nasměrovat tohle rande jemu příjemnějším směrem. "Říkals, že máš galerie rád. Tobě se tady nelíbí?" na to už ji ale neodpověděl. Právě mu došla trpělivost, a tak svěsil ramena. "Víš, já si teď vzpomněl, že se u mě ještě má stavit ségra." vyhrkl tak, že i od opice by to znělo věrohodněji. "Promiň, musím jít. Já ti když tak pak napíšu. Tak ahoj." řekl v podstatě na jeden nádech a bez dalšího loučení zamířil k východu. Dívka ani nestihla odpovědět.

Posmutněle se usmála a pomalým a zamyšleným krokem zamířila k obrazu, který visel nejblíž mojí pohovce. Kafe už jsem měl skoro vypité. Za 20 minut mi začínala přednáška. Posbíral jsem si věci a zamířil k té dívce. Kromě nás v galerii nikdo nebyl. Postavil jsem se vedle ní a zadíval se na obraz před námi. Jmenoval se "Zlatý podzim" a zářil odstíny žluté, oranžové a červené. "Krásný obraz, nemyslíte?" zeptala se a podívala se na mně. Přikývl jsem. Po chvíli jsem podotkl: "Moc trpělivosti neměl." Dívka se začala smát a já s ní. "To tedy ne" řekla ještě předtím, než jsem se vydal na přednášku moderního umění.

Další den jsem si šel sednout do mé oblíbené galerie. S kafem v ruce jsem se uvelebil na starém gauči a čekal, než se objeví dívka v červených šatech. O půl hodiny déle se u pokladny se starší paní zapovídala dívka se zářivým úsměvem.