Nejpoetičtější poezie

Měsíční svit

Obloha byla jasná, i Měsíc svítil. Měsíční paprsky dopadaly k mým nohám. Otočila jsem se a ve dveřích jsem spatřila jeho. Byl nahý a jeho úd se táhnul až k zemi. Udělal krok směrem ke mně. Cítila jsem, jak se v mém nitru zvedá vlna vzrušení.
„Au,“ sykl bolestí. Shlédla jsem k podlaze a spatřila jsem, že si do svého holého údu zadřel třísku. Opatrně jej pozvedl a v záři měsíčního světla si prohlédl bolestivou ránu.
„Kujva,“ ulevil si a třísku pomalu vytáhl. Svůj úd opatrně pustil z rukou a svůj pohled zvedl ke mně. Rty se mu zkroutily ve svůdném úsměvu.
„Ahoj kjásko,“ mrknul na mě a já jsem viděla, jak se jeho mohutný úd opět zvedá ze země, avšak tentokrát bez pomoci jedine ruky. Z jeho očí sršel obrovský chtíč a on se ve vteřině vrhnul ke mně. Toužila jsem se dotýkat jeho těla, ale dříve než jsem to stihla cosi mi vrazilo do břicha a nadále to na mě tlačilo. Zády jsem narazila do zabradí balkonu, na kterém jsem stála, ale protože ta věc dále tlačila, brzy jsem přes zábradlí přepadla úplně. Padala jsem temnou nocí, když jsem uviděla, že to byl právě jeho úd, který mne shodil. Má mysl se snažila připravit na dopad, který se nezvratně blížil, stejně jako můj definitivní konec. A v tom ta bolest přišla, byla ochromující a mnohem horší, než jsem si dokázala představit. Naštěstí netrvala dlouho, brzy jsem neviděla ani necítila nic než věčný klid.