Lullaby

~1~

„Konečně doma!" praštil jsem s sebou na pohovku, nohy na stůl a jediný co jsem chtěl, byl spánek. Dlouhý, ničím nerušený spánek. Tour skončila a všichni jsme se rozprchli domů. Měsíc klidu, bez rozhovorů, focení, akcí... Ani jsem nepamatoval, kdy jsem měl celý měsíc volno. Potřebovali jsme jej však jako sůl. Zayn odešel, zranil nás a několik týdnů trvalo, než jsme se dali dohromady. Absolvovat rozhovory bez něj bylo divné, divnější byly dotazy ohledně toho. Co jsme měli říct? Že podrazil všechny, kteří mu věřili? Podle jeho slov o tom uvažoval už delší dobu ale... Nic to neměnilo na tom, že nám ublížil. Nám, fanouškům... Těm hlavně. Protiřečil si a během chvíle se svět tak nějak rozdělil. Už to nebyli Directioners a haters. Už to byli Directioners, kteří „hejtovali" jeho a Naughtyho... Louis přiléval olej do ohně hádkami na twitteru a když už jsme mysleli, že konečně máme klid, opět to vypuklo... Uplynul nějaký čas a nějak jsme na to zapomněli. Pracovali jsme dál, díky fanouškům, kteří nám dodávali podporu, to šlo dobře. Ale i tak, odpočinek a klid byl potřebný.

„Mamka se ti pokoušela dovolat, máme o víkendu přijet na oběd." Objevila se mi v zorném poli má přítelkyně. „Hmm. Jasně." Natáhl jsem po ní ruce. Pevně jsem ji objal a políbil na odhalené rameno. „Chybělas mi." „Neviděli jsme se jen pár dnů." „To na tom nic nemění." Tiše se zasmála a nechala mě na sobě usnout.

„Musím ti něco říct." Konec měsíce se kvapem blížil, na dveře už klepaly povinnosti, můj život začínal být opět nalinkovaný. „Povídej." Nezaujatě jsem se otočil od notebooku, ve kterém jsem četl další informace, ohledně nejbližších koncertů po Anglii. „Můžeš mě vnímat?" „Já tě vnímám, lásko." Odvrátil jsem od ní hlavu a odepisoval chlápkovi z managementu. „Liame!" „Soph, prosím. Říkám, že tě vnímám." Skřípal jsem zuby. Debil! Myslí si, že napíše a já se posadím na prdel. Zajmalo by mě, co na tenhle mejl, říkají kluci. Měl bych jim zavolat. „Jsem těhotná." „Výborně." Co, počkat... „Cože?" otočil jsem se tak prudce, že jsem dlaní sejmul hrnek kávy. Obsah se rozlil po parketách, hrneček na kusy. „Ale nic!" pohodila dlouhými vlasy a nezapomněla za sebou prásknout dveřmi.

„Sophie! Počkej!" houkl jsem a div se nepřizabil, jak jsem přelézal opěrku pohovky. Našel jsem ji v ložnici. Dívala se z okna ven. Venku panovalo Aprílové počasí. Celý měsíc na střídačku pršelo, svítilo slunce, občas zasněžilo. Teď momentálně pršelo... Londýn pod námi byl zachmuřený, kontrastem byly červené autobusy, jezdící po ulicích. Krom pracujících a školáků ven nikdo raději nechodil. Sychravo a počasí bylo tvořené tak pro onemocnění.

„Těhotná?" Neodpovídala, dál zarytě hleděla z okna dolů. Váhavě jsem ji stiskl ramena v dlaních a pak ji k sobě otočil. Po tváři se ji kutálely slané perly. „Proč plačeš?" Trhla rameny a vymanila se mi. „Sophie, miláčku. Budeme mít miminko?" Povedlo se mi zazdít všechny ostatní, důležité věci, někam do pozadí. Teď můj mozek zaměstnávala plačící Sophie a naše dítě. Kývla a trhaně se nadechla. „Jestli ho ale nechceš, nebudu tě nutit. Ale na potrat nepůjdu! Vychovám ho klidně sama!" V očích měla bolest, věděla, že bych se mimču nebránil a rozhodně bych ji na potrat nenutil. To co však teď říkala, říkala naschvál. Zraňovala mě za to, že já ji v posledním týdnu doslova a do písmene ignoroval. Krom rána, kdy jsme spolu snídali, a večeří, jsme spolu skoro nebyli. Oběd jsem jídával sám, zatímco ona utíkala někam ven. První tři týdny jsem se ji věnoval maximálně, ale teď... Najednou mi to začalo docházet. Krabička dudlíků, na pračce dětské papučky, na sušáku malé dupačky... Celý týden se mi snažila ukázat, že se něco děje, že se něco změnilo, no já to zdárně ignoroval. Nepřipouštěl si to.

„Jak dlouho to víš?" „Pár týdnů." Škytla a otřela si uslzené tváře. Opět mi ukázala záda, hledajíc v nočním stolku kapesníky. „Víš, že dítě chci a nikdy bych ti nedovolil jít na potrat, ani bych to po tobě nechtěl." Posadil jsem se vedle ní, tvář ji zabořil do vlasů, ruce omotal kolem jejího těla. „Já nevěděla, jak ti to říct. Myslela jsem, že když ti tu nechám nějaké věci, napadne tě to. Ale ty pořád čučíš do notebooku a řešíš věci kolem skupiny. Liame, já to chápu, je to tvoje práce, ale..." „To neřeš! Vyřeším si to sám. Ty musíš být hlavně v klidu." Smál jsem se a stáhl ji na postel. Vypískla a když jsem ji chtěl vyhrnout triko, se smíchem se bránila. Líbal jsem její, minimálně vypouklé bříško a nemohl tomu uvěřit. Budu mít dítě, budeme mít dítě!

Najednou nebylo to kolem skupiny důležité, tedy, ne tak moc. Jediné co můj mozek nyní zaměstnávalo na sto procent byl fakt, že v jejím těle roste naše dítě. Místo odepisování na mejl, jsme si prohlíželi dětské kočárky, postýlky... Výbavičku pro miminka, ona se smála, já byl šťastný. Hned další den jsme obvolali rodiny. Musíme jim něco říct a bylo by nejlepší, kdyby se na víkend sešli třeba u našich doma.

Bylo to jako lavina, po oznámení doma a pak i klukům, se novináři začali zajímat. Naše návštěvy obchodů s dětským zbožím se k naší smůle nepovedlo utajit, a já šel s pravdou ven. Strhla se vlna gratulací a nadšení.

Sophie však trpěla šílenými nevolnostmi, s hrůzou jsem odcházel z domu. Dopadlo to tak, že Gemma i s Lottie se k nám nastěhovaly. Mohl jsem tak být o něco klidnější. Nevolnosti po nějaké době ustoupili a ona i přes to skončila v nemocnici na kapačkách. Byla zesláblá, dehydratovaná.

Miminko se ale vyvíjelo dobře, podle všech dostupných metod a vyšetření nebylo nic špatného. Strávila v nemocnici měsíc, který já strávil na koncertech po Anglii a Irsku. Křepčil jsem na pódiu, snažil se smát, ale moc to nešlo. Teď jsem být s ní a ne dělat kraviny s kluky. Ti to jako jedni z mála chápali. Management o nějakém volnu nechtěl slyšet, jak asi mají kluci odehrát koncert o třech lidech? Neexistuje...

„Tak jak se těšíš, taťko!" datum porodu se blížilo, na návštěvě byli u nás rodiče, i moje sestry. Kolem krku se mi omotala Nicole. Se smíchem jsem ji objal a tak, aby to mohla slyšet jen ona, jsem šeptal, že po ničem jsem v životě netoužil tak, jak po tomto. Mít dítě se Sophií bylo mým splněným snem.

„Jsi nádherná." Objímal jsem Sophii zezadu. Bříško už měla dost velké, obě mamky prorokovaly, že to bude kluk. Tátové že holčička. No nám to bylo jedno, hlavně aby to bylo zdravé. Kluci uzavřeli sázky, Louis s Harrym tvrdili, že to bude holka, Nialler, že kluk. Fanoušci mi zahlcovali účty na webu různými jmény - stačilo se jen zmínit, že si nejsme jistí - a najednou jsme jich měli plno.

Stejně jako fanoušci, i do tohoto se kluci angažovali. Nejlepší jméno pro kluka je samozřejmě Niall, pro holčičku Elizabeth nebo Claudie.

Sophie v slzách pozorovala černý kočárek, s bílými ornamenty. Dostali jsme jej od kluků, jako dar pro dalšího člena skupiny. Byt se plnil nejrůznějšími věcmi, od Lou jsme dostali několik věcí po Lux, stejně jako Louisova mamka poslala hromadu věcí po dvojčatech. Nemuseli jsme skoro nic kupovat, co se oblečení týkalo. Mohli jsme jej vlastně i sami prodávat.

Rodiče odjeli a já netrpělivě pozoroval datum na telefonu. Ještě deset minut a doba k porodu se zase posunula. Klimbal jsem na pohovce, kolem mě ležely hromady papírů, když mě probral výkřik. Sophie zněla hystericky až zoufale. Seděla v koupelně na zemi a pod ní kaluž krve. Třásla se, plakala... Nepamatuji si, jak jsem zavolal sanitku, ale do pár minut kolem mě probíhali muži v červených oblecích a odváželi Sophii do nemocnice.

Ještě netuším, na kolik to bude přesně kapitol... Taková delší "jednodílovka" xD Snad se Vám bude líbit :) Enjoy it! :3