Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 11.-Nervy z ocele, srdce z porcelánu

Pohled🇨🇿:

???: "Namířit...PAL!!!"
11 let...už tak dlouho...bojujeme o nic...Nebojuju za sebe, nebojuju za svou zem, nebojuju za svůj národ...ale proti mé vůli...už 11 let...
???: "RYCHLE!!! ROZTŘÍLEJTE JE!!!"
Mám-li být upřímný i těhle zbytečných 11 let boje, krve a střílení mi něco dalo. Teď už vím, že najít někoho, kdo s tebou bude držet ruku v ruce i přes ty nejtěžší etapy tvé cesty, je vzácnost. Najít někoho, kdo nemyslí jen na sebe, je poklad. Najít přítele...to je štěstí. Život už není takový, jaký býval. Teď už vím, že se lidem, nedá věřit. Tak to sice bylo vždycky, ale teď je to horší. Škoda, že mi to nedošlo dřív...
???: "Připravit. Namířit-"
Je mi smutno...Už dlouho jsem takový masakr nezažil. Už jsem si myslel, že to mám za sebou nebo jsem alespoň doufal, že už mě to po tolika zkušenostech nevyděsí. Ale ne...pořád je to ta stejná hrůza, jako to bývala vždycky. Chci domů...Už nechci tohle...Nechci...prosím...
Je jedno, kolik vojáků padne, je jedno, kolik vesnic a měst se vyplení, je jedno, kolik lesů se vypálí, ti, co vedou celou tuhle katastrofu, o ničem neuvažují. Zaslepil je hněv a touha vydobýt si to své, ale nedokážou chápat to, co cítí ti pod nimi. Lidé se nikdy nebudou navzájem chápat, v ničem. Nikdo se nedokáže vcítit do problémů druhého, dokud se mu sami nepřihodí. Ale jak si potom tedy můžeme prostě žít? Být navzájem milí? Spokojení? Umět milovat? Když se střílíme hlava nehlava jen pro to, že někdo "vyvolený" si chce zvýšit ego?...Stát se člověkem, není tak lehké, jak se zdá. Být člověk není o tom, co jsi venku, ale vevnitř...vypadej jako vůl, ale můžeš být člověk, však vypadej jako člověk, ale můžeš být vůl...to mě tahle válka naučila...

...

S: "Čechy! Probuď se!"
🇨🇿: "Tati!"
S: "Jak se máš? Byl jsem v Českém království. Tvá země jen a jen vzkvétá. Vedeš si dobře."
🇨🇿: "Děkuju."
S: "Nevypadáš moc dobře, děje se něco?"
🇨🇿: "Ano...Mám strach."
S: "Strach? A z čeho máš strach?"
🇨🇿: "Bojuji, tati. Bojím se,...že to nezvládnu."
S: "Po tom všem, co jsi prožil, máš z tohohle strach? Ale jdi."
🇨🇿: "Ale tohle je jiný..."
S: "A Bojuješ za sebe?"
🇨🇿: "Ne..."
S: "Tak za koho, když se za sebe? Což ty jsi zapomněl, co jsem tě učil?"
🇨🇿: "Nezapomněl...Musel jsem, tati. Ale nechtěl jsem...Chci domů..."
S: "Podívej synu...I přes všechno, co jsem ti říkal, i když možná nebojuješ za sebe...dokonči to...neutíkej..."
🇨🇿: "A-ale já už nechci-"
S: "Nejsi zbabělec, vím to. Vždy jsi byl odvážný a pral jsi se do poslední veřiny. Čest Čechům zachovej, synu. Až se však budeš vracet domů, já tě povedu."
🇨🇿: "...Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!"
S: "To je můj kluk...Pojď sem."
🇨🇿: "Chybíš mi tati..."
S: "Ty mně taky...Už musím jít. Běž a pomož zachránit Evropu. Zvládnete to, vím to...Je to na vás. Tak už běž. Vzbuď se a jdi. Vzbuď se. Prober se! Hej! Čechy! Haló! Vzbuď se! Hej! Vstvávej! Hej! Hej! Vbu-"

...

(31. 3. 1814 Paříž, Francie)

Bav: "ď se! No tak do p*dle, PROBER SE!!!"
Někdo na mě řval a snažil se mě probudit. Začal jsem se pomalu probírat a snažit se vybavit, kde to vlastně jsem. Najednou mi dotyčný vlepil vší silou facku a tím mě probral úplně.
Bav: "VSTÁVEJ K*RVA!!!"
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Ležel jsem na zemi v hlíně a v ruce jsem pořád pevně svíral střelnou zbraň. Ze všech stran se zuřivě ozývaly příkazy a výkřiky generálů i vojáků. Každou chvílí se ozval výstřel z kánónu nebo z pušky. Žádná známka živé půdy, žádný zpěv ptáků na stromech a ve vzduchu, žádný dusot srnčích kopyt běžící přes bujný hvozd. Jen pusté bitevní pole a na něm válka...
Podíval jsem se zpátky na toho, kdo se mě snažil probudit. Bezpečně jsem ho poznal-Bavorsko. Pořád mě držel za ramena a vypadal dost naštvaně a zděšeně zároveň.
🇨🇿: "Co je?"
Bav: "'Co je?'? Ty se mě vážně TEĎ ptáš 'Co je?'?! Jsme uprostřed války, ty tady spíš a ještě se ptáš, co je?!! Seber se a mazej do zákopu, jestli máš v plánu ještě žít!"
Zavrčel a za předloktí mě vytáhl na nohy. Nestihl jsem se ani vzpamatovat a rozkoukat, ale Bavorsko se rozběhl a za loket mě táhnul s sebou. Najednou se zastavil, postavil se za mě a kopnul mě do zad, až mě to shodilo na zem. Dopadl jsem však mnohem hlouběji, než jsem očekával. Jen tak tak jsem před sebe stihl dát ruce, jinak bych si pořádně rozbil držku. Když jsem se zvednul, teprve až teď jsem měl čas to všechno vstřebat a vzpomenout si, co se vlastně děje. Naposledy jsem byl v Paříži...jsem tu pořád? Nic víc už si pak nepamatuju!
🇨🇿: "Bavorsko?!"
Bav: "No?!"
🇨🇿: "Kde jsme?!"
Musel jsem fakt hodně řvát, aby mě Bavorsko vůbec slyšel. Bavorsko se přisunul blíž ke mně, abychom se lépe slyšeli, ale i tak to moc nepomohlo. Hluk z bitevní pole byl až moc silný.
Bav: "V Paříži, ve Francii! Táhneme sem už několik měsíců! To tě někdo praštil do palice, že to nevíš?!"
🇨🇿: "Ne jen...jsem se ještě úplně nevzpamatoval. Dej mi chvíli to všechno znovu pobrat!"
Bav: "Vůbec nechápu, jak jsi mohl uprostřed terče všech kanónů usnout!"
🇨🇿: "Já taky ne, jo?! Prostě to na mě přišlo!"
Bav: "To vůbec nedává smysl!"
🇨🇿: "Kašli na to!...Jak to vlastně vypadá?!"
Bav: "CO?!"
🇨🇿: "VÁLKA! Jak se to vyvíjí?!"
Bav: "Vyhráváme! Rusko, Rakousko a Prusko už jsou ve středu Paříže! Francie už nemá šanci!"
M-my co? My jsme to zvládli? My jsme to vážně zvládli?! To znamená..., že budu moct domů! Konečně...Já se budu moct vrátit! Tohle musí skončit, okamžitě. Už tu nehodlám strávit ani minutu. 11 let, 11 LET!!! Tohle skončí, vyhrajeme...