Moře pod hvězdami

LXIII.

Jakmile jsme se vrátili ze služební cesty z Dubrovníka, nastěhovala jsem se k Dariovi. Nové prostředí na mě působilo vcelku příjemně, a největším překvapením pro mě bylo, když Romina byla šedesátiletá paní. Opravdu, něco takového jsem nečekala, ale byla za to ráda. Vyhovovalo mi to víc, než zde mít nějaké mladé kuře. Všude kolem bylo tolik prostoru, že jsem měla pocit, že se v něm ztrácím.

"Romino, slečna Riemann je moje přítelkyně, o cokoliv vás požádá, tak prosím splňte. Mohu se na to spolehnout?" uslyšela jsem Daria mluvit s hospodyní. Protočila jsem očima. Bylo mi to proti srsti. Měla jsem pocit, že mám zde otrokyni, i když tomu tak nebylo. Jednalo se o dobře placené zaměstnání, které navíc probíhalo v relativně klidném, bezprašném prostředí, a decentní zodpovědností v tom, aby se bohatí páni a dámy měli dobře, a nic jim nechybělo. Jistě měli nárok na placenou dovolenou, a jiné benefity.

"Bez starostí, pane Lukarić, vše bude tak, jak si slečna bude přát," řekla vlídným a příjemným hlasem. Dario se jen usmál.

"V tom případě, pomozte Ingrid vybalit," řekl ji první úkol, což já chtěla udělat sama.

"Když dovolíte paní Romino, vybalila bych si ráda sama, pokud vám to nevadí," řekla jsem, a poslala výmluvný pohled svému partnerovi. Jen kývl. Představa, že mi na věci sahá kdokoliv cizí mi byla dosti proti srsti.

"Samozřejmě, že nevadí," řekla a usmála se.

Ložnice byla překrásná. Manželská postel velice prostorná, a nepostrádala ani nebesa. Opravdu to zde bylo jako z pohádky. Nebyla jsem na takový přepych zvyklá, a moc mi to nesedělo. Dario mi donesl poslední kufr, a tvářil se spokojeně. Jeho spokojená tvář byla úsměvná. Povzdechla jsem si, a otevřela tašku. Nacházela se v ní kosmetika. Vzala jsem si vše, co patřilo do koupelny, a přešla tam. Bylo vidět, že zde bydlí muž. Veškeré poličky byly prázdné. Byl zde pouze jediný elektrický kartáček, zubní pasta, mýdlo, hřeben, a ručník. Zaplnila jsem první skříňku produkty péči o pleť, a pokračovala dál.

Když jsem měla zhruba hotovo, Dario seděl na gauči a koukal do notebooku. Romina pro změnu byla v kuchyni a nejspíš něco připravovala k obědu. Celý dům byl nádherný, prostorný. Na zahradě bazén, vířivá vana a sauna. Nechyběl ani řádný gril, zahradní nábytek, a jistě se o veškerou zeleň zde staral Teo, kdo jiný.

"Tak jsem si říkal, že bychom tento náš milník mohli oslavit se svými přáteli," nadhodil Dario, když si mě všiml, že jsem přišla do obýváku. Nechyběla zde velká plazmová televize, Xbox, i PSP, dvě herní konzole, pořádné stereo, dokonce i plátno a dataprojektor. Zazobanost této rodiny opravdu neznala hranic.

"Proč stále něco slavit? Každou maličkost?" optal jsem se malinko zmučeně. Vstal a přešel naproti mě.

"Tento dům jsem koupil poměrně nedávno. Měl to být pro mě takový první krok k novému životu. Konečně začít normálně, aspoň trošku žít. Tenkrát mi s výběrem pomáhal Mihael. Když jsem byl na dně, hned poté nehodě, a i poté ty roky, byl se mnou. Jako jediný neustoupil do ústraní, jako ostatní, a nečekali, až se trošku vzchopím, a budu zase ten Dario, jako před tím, aspoň z části. Domluvili jsme se, že až se ke mě přistěhuje žena mých snů, uděláme zde milníkovou párty, jak to nazval," vysvětlil mi to.

"Mihael je správný chlap. Takový ten do nepohody. Dobře se s ním povídá. Prostě pohodář," řekla jsem s drobným úsměvem.

"To je. Počkat, neměl bych žárlit?" optal se. Protočila jsem očima.

"Ne," řekla jsem.

"Tak tu párty uspořádej," řekla jsem a pokrčila rameny.

Představila jsem si, jak se dívám na namyšlenou Luciu a udělalo se mi nevolno. Z jedné strany jsem Daria chápala, ale na druhou stranu mi už bylo proti srsti být součástí těchto akcí. Bylo to stále dokola. Modlila jsem se za to, aby Dario pozval jen ty, kteří zato doopravdy stojí. Ty, které zde stále byly, když on byl na dně. Měla jsem obavy, že to byl opravdu jen Mihael. To tak prostě bývá. Celá rodina Lukarićova byla neskutečně prachatá, a také se kolem nich zdržovali lidé, kteří byly také bohatí, ale o něco méně, a přítomnost v této společnosti měla pro ně jisté výhody, nicméně nic nemuselo trvat věčně, a jakmile by nedej bože tato rodina přišla o značnou část svého majetku, myslím si, že by přišla i o své v uvozovkách přátelé. A zůstala by opravdu pouhá hrstka, kdo ví, jestli by vůbec někdo zůstal. Samozřejmě nic jsem takového Dariovi a spol nepřála, jen jsem o tom všem uvažovala.

"Díky, že to chápeš," poděkoval a schoval mě do své náruče.

Najednou nás vytrhl z objetí zvonek u hlavních dveří. Podívali jsme se na sebe a já pokrčila rameny. Zvonek se ozval znovu, a o něco naléhavěji.

"Romino, mohla byste jít otevřít?" požádal Dario svoji hospodyni. Jen kývla a šla.

Odstoupili jsme od sebe a čekali, kdo vlastně přišel na návštěvu. Z chodby se ozvali hlasy. Jeden patřil hospodyni, a druhý byl mužský. Řekla bych, že se jednalo o Dariova otce, a když přišel do obývací místnosti, jenom se to potvrdilo. Když mě uviděl, zdálo se, že je překvapený, ale rychle to zmizelo.

"Dobrý den, pane Lukarić," slušně jsem ho pozdravila. I on mi odpověděl, ale bylo to jenom z nutnosti. Pozdravil svého syna.

"Můžeme jít někam do soukromí? Musíme něco vážného probrat. Tvoje přítelkyně, tě jistě omluví," řekl, a slovo přítelkyně řekl nepěkným tónem hlasu.

"Promiň, Ingrid," jen jsem kývla, a posadila se na gauč.

"Mám vám donést nějaké občerstvení?" optala se Romina.

"Ne, bude to rychlé!" zavrčel Dariův otec. Romina jen kývla a vrátila se ke své práci do kuchyně.

Přemýšlela jsem, co se tak vážného stalo, že byl pan Lukarić tak rozzlobený, že se sotva držel. To jsem mu snad vadila já? Dozvěděl se o tom, že si mě sem nastěhoval a chtěl to svému synovi vymluvit? Či šlo o jejich rodinnou firmu? To se mi zdálo pravděpodobnější. Povzdechla jsem si, a sedla si na barovou židli v kuchyni. Sledovala jsem Rominu jak obratně připravuje nějaký oběd. Bylo vidět, že je opravdu zběhlá.

"Jak dlouho pracujete v této rodině?" optala jsem se po chvíli ticha.

"Něco málo kolem dvaceti let," odpověděla Romina. Své černé vlasy promelírované šedinami měla sčesané do slušivého drdolu. Na sobě měla tmavě modré přiléhavé šaty s rukávem po loket, a délkou těsně ke kolenům. Na šatech měla zářivě bílou a čistou zástěru s kapsou. Na nohou měla boty na decentním podpatku. Vypadala opravdu dobře.

"Páni," vydechla jsem.

"To jste musela být svědkem nejedné události," dodala jsem. Jen přikývla.

"Dariovi rodiče, si asi vedle svého syna představují nějakou jinou slečnu, že?" ptala jsem se dál. Vzhledem k tomu, že pracuje v této rodině takovou dlouhou dobu, jistě mi na tuto otázku byla schopná odpovědět.

"To bezesporu. Představovali by si, abyste měla lepší, spíše daleko vyšší postavení ve společnosti. A to, že odsud nepocházíte tomu také nijak zvlášť nepomáhá. Mluvit anglicky na svojí snachu zde nikdo nechce," řekla a pokrčila rameny.

"Já vím, že na to nevypadám. Jenže jsem bohatší víc, jak zdejší rodina. A abych pravdu řekla, nejspíš jsem si vztahy s Dariovými rodiči, sama pohnojila," řekla jsem.

"Slyšela jsem. Maja říkala," dodala. Jen jsem kývla.

"Jen jsem si nenechala srát na hlavu. Omlouvám se za svůj slovník," omluvila jsem se. Nic na to neřekla, pouze se usmála.

Dolehl sem nějaký hluk s chodby, slezla jsem ze židle a přešla do chodby, kde jsem se ukryla za sloup. Nutně jsem potřebovala nějaké informace navíc. A ty jsem se jen tak neměla šanci dozvědět. To co řeší kolem své firmy mi bylo vskutku jedno, spíš mě zajímalo, jestliže padne nějaké slovo o mě. Byla jsem si jistá, že si jeho otec jistě neodpustí si do mě rýpnout.