Kámoš Mého Bráchy

14. nemocnice

K večeri jsem se rozhodla si udělat salát, možná se ptáte proč si dělám jídlo takhle pozdě ale já prostě hlad neměla. Zeleninu jsem opláchla a začla jí krájet,myšlenkami jsem se zase dostala k Petrovi, přitom to je jasný jak facka. Co bych taky měla čekat,že když se odstěhuju od otce tak se něco změní? Ne jasně že ne, jsem přece jenom sestra jeho kámoše, to nic nemění... Najednou mi rukou projede ostrá bolest a než stihnu zareagovat tak si všimnu krve, chvíli na to koukám a špičkami prstu se toho dotknu. Slzy mi tečou po tváři ale něco mi říká ať to udělám znovu.
Proto vezmu nůž a udělám pár tahů po své kůži, po desátém tahu to ani nepočítám, slzy mi tečou proudem ale uklidňuje mě myšlenka že si to zasloužím a tím nastane v mé mysli klid.
„Aaa!" zakřičim a zahodim nůž,padnu na kolena a opřu se hlavou o linku, krev mi stéká po rukou a já přestávám pomalu vnímat okolí, všechno se zastavilo, cítila jsem tlukot svého srdce. „Čau jsem doma a přinesl js- kurva" slyšela jsem jak někdo položil, ne hodil věci na linku a hned se objevil u mě. Byl to Calin.
„Nenene co si to provedla, Is tohle t-"
„Promiň C-Caline j-já ne-" ani jsem to nedořekla a uviděla tmu před očima.
Slyšela jsem jenom tlumené zvuky a pak najednou ticho.

Píp píp píp píp... Vůně dezinfekce a zvuk přístroje mě probudili z mého mrtvého života,s bolestí hlavy a rukou otevřu oči, chvilku mi tvá než si zvyknu na světlo. Rozhlédnu se po místnosti a uvidím bráchu jak sedí na židli u mé postele a hlavu opřenou o peřinu a spí,z druhé strany sedí Calin a drží mě za ruku. Lehce pohnu prsty a tím donutím aby se na mě podíval „Is..." řekne a vtáhne si mě do objetí, do očí se mi dostanou slzy a já je nechám padat dolů po mé tváři.
„Moc mě to mrzí... Já, nevěděla jsem c-co děl-" „Pššš už je dobře, od teď na tebe budu dávat pozor" zašeptá a dál mě drží v objetí.
Ještě chvilku se objímáme a pak jdeme vzbudit Marka, rukou mu prohrábnu vlasy a trochu s ním zastřesu, hned se zvedne a trochu šoku si mě všimne ani se nestihnu usmát a už jsem u něj v náručí „Ty žiješ! Ty trdlo tohle už nikdy nedělej, měli jsme o tebe strach" řekne celý zoufalý „neboj" špitnu.

Brácha si promluvil s doktorem a domluvili se že už můžeš dnes jít domů. Převlékla jsem se a nasedla do auta, seděla jsem vepředu a Calin vzadu, zavolal klukům že jedem domů,tak aby tam uklidili nebo se alespoň o to pokusili. Cestou jsme se stavili ještě v mekáči a pak rovnou domů. Zaparkujeme a vydáme se ke vchodu, trochu se bojím reakcí až mě uvidí ale jsem ráda že je tu semnou Calin „Neboj" sěptne a otevře dveře. V chodbě si sundám boty a mikinu si vezmu do ruky „Jsme doma!!" zakřičel Calin a brácha mě vzal kolem ramen a šel za ním do obýváku, všichni seděli na černé kožené sedačce ale jediný Willy mě hned začal dusit v objetí „Konečně!" řekl šťastně. Se všemi jsem se přivítala a jakmile došlo na Petra tak jsem sebou trochu cukla „Noo víš,chtěl jsem se ti omluvit" „Nech si to na jindy, stejně jsem jenom sestra tvého kámoše" řeknu a projdu kolem něj. Nejlepší přivítání pod sluncem, fakt že jo Isabello řeknu si pro sebe. Řeknu bráchovi že jdu volat s Luckou a odejdu do pokoje.
V telefonu vyberu její číslo od který mám dvacet zmeškaných hovorů, celá vyřízená mi to vezme a zahrne mě otázkami, nad všema se usměju a zkusím jí to v klidu vysvětlit... Čas letí když se člověk dobře baví ale já se ani moc nebavím,po hodině kecaní a vysvětlování jsem hovor ukončila a šla se převléknout, vzala jsem si šedý tepláky a šedé volné tričko.
Seběhla jsem schody a ucítila známou vůni číny, přiřítím do kuchyně div nesrazím bráchu na zem, zasměju se a obejmu Calina ze zadu„Umírám hlady" stěžuju si „ tvl už si jak tvůj bratr" „Rodina" řeknu ledabyle a posadím se vedle Willyho který řeší nějaký papíry.
„Kde je Petr? " zeptám se
„Nevím, šel ven" odpoví brácha a už mi podává talíř. Tak ví nebo neví kde je? S touhle myšlenkou jsem se pustila do jídla,kluci si furt ze mě dělali srandu a já raději dělala že je neslyším, neříkám že jsem si z nich taky neudělala prdel.