Silnější než magie ( SNARRY)

16.

„Docela zajímavé místo na odpočinek,“ konstatovala Herm a Harry se uchechtl.

„Od doby, kdy to tady Dudley a jeho parta zničili sem nikdo nechodí. Je tady klid.“

„To on tě tak rozčílil?“ zeptala se a začala se pohupovat.

„Tak nějak,“ mykl rameny, „Za ty roky už jsem si na ty jeho řeči zvykl, ale on se posouvá dál a neštítí se ničeho. Začal proti mně používat rodiče a to mě vždycky rozzuří.“

„Chápu, ale stejně by ses měl ovládat. Zrovna vztek to může pořádně uškodit, vím o čem mluvím.“

„Nevypadáte jako někdo, kdo má problém se vztekem,“ ušklíbl se Harry a Herm se rozesmála.

„Ne, to opravdu nemám. Ne teď, ale bylo období, kdy jsem se ani já nedokázala udržet na uzdě. Víš, znala jsem člověka, který vždy myslel na ostatní a nehleděl sám na sebe. Dokud měl co nabídnout, měl přátele i postavení. Když zestárl a zeslábl, všichni se k němu otočili zády. Najednou pro ně byl zbabělec, zrádce, budižkničemu. Pokaždé, když jsem to slyšela, použila jsem vztek jako svou berličku. Dělala jsem to tak dlouho, dokud se mi to nevrátilo,“ pronesla klidně a vyhrnula si rukáv a ukázala Harrymu své jizvy. „Proto i v létě chodím zahalená, je to cena za můj vztek. Ty bys však mohl dopadnout mnohem hůře, Harry. Voldemort povstal a nikdo nemá ponětí o tom, co plánuje ani koho ovládá. Mohl bys svůj vztek namířit špatným směrem a věř mi, že smrtijedi a Voldemortovi vyznavači s tebou nebudou mít slitování.“

Harry přeskakoval pohledem z jejích jizev na její tvář.

„Vy se nebojíte říkat jeho jméno?“ zeptal se po chvíli udiveně.

„Je to jen jméno, Harry. Nic víc. Nebezpečný je jeho nositel ne jméno samotné,“ odpověděla, zatímco si stahovala rukáv zpět.

„Zkoušel jsem vaši radu, ale asi to nepůjde,“ řekl po chvíli ticha Harry.

„Proč?“

„Nedokážu se s těmi vzpomínkami smířit. Nejde to. Vím, že někde uvnitř jsem se opravdu v tu chvíli cítil šťastný, ale jakmile se mi ty vzpomínky vybaví mám vztek a cítím…nenávist.“

„Nenávidíš toho člověka?“

„Jo. Nedal mi žádný důvod, abych k němu cítil někdy něco jiného než nenávist. On sám mě nenávidí,“ rázně prohlásil Harry.

Herm si Harryho prohlížela a Severus, který jí viděl do tváře měl pocit, že je v myšlenkách někde úplně jinde. Někde, kde viděla jen samou bolest.

„Nenávist je taky cit, proto se taky může změnit. Už jsem ti říkala, že lidé se vyvíjí a s nimi i jejich emoce. Říkáš, že tě nenávidí, pokud je to pravda, tak to taky znamená, že mu nejsi lhostejný,“ vysvětlila mírným tónem Herm, mávla hůlkou a kolem nich pobíhala fretka. „Člověka, na kterého mám tuhle vzpomínku, jsem nenáviděla. Kdybych mohla, nejraději bych ho zabila a ještě předtím krutě mučila. Jenomže jsem se mýlila, v těžkých chvílích mi byl ohromnou a vlastně i jedinou oporou,“ znovu mávla hůlkou a k fretce se přidal pes. „Tohohle člověka jsem zase velice milovala, plánovali jsme společnou budoucnost, ale při prvním větším problému se ke mně otočil zády a opustil mě. Zbyla jen nenávist a smutek. Opravdu tě ten člověk nenávidí a ty nenávidíš jeho? Není to tak, že si jen něco namlouváte, abyste zakryli pravdu tak, jako jsem si já namlouvala, že jeden byl ten nejhorší a druhý ten nejlepší člověku pod sluncem. Takhle jednoduchý život není, Harry.“

Severus byl naprosto zkoprnělý a aniž byl chtěl, její slova se mu vrývala hluboko do paměti.

„Jenomže to nedokážu ovládnout a popadne mě vztek, jakmile mi některá z těch vzpomínek vytane na mysl,“ rozčiloval se Harry. „Vím, že je to blbost, ale prostě nedokážu poručit svému mozku.“

„Řekni mi o nich. O čem ty vzpomínky jsou? Jaká situace vyvolala hluboko uvnitř tebe pocit štěstí?“

Harry se na ni chvíli díval jak na blázna a pak si povzdechl.

„V prvním ročníku mi na škole hrozilo od Voldemorta nebezpečí. Všechno ukazovalo na to, že ten člověk Voldemortovi pomáhá. Na konci jsem zjistil, že mu nepomáhal, ale naopak mě chránil. Hrozně se mi ulevilo a měl jsem z toho radost. Ve druhém ročníku si zase všichni mysleli, že jsem Zmijozelův dědic, ale on ne. I když to dal najevo hnusně a sarkasticky, bylo to super. Předloni se před nás postavil proti vlkodlakovi, přestože mohl být zabit. A loni…no to je jedno,“ uzavřel Harry a Herm se jen uchechtla.

„A mezitím toho udělal tolik, že ho máš potřebu nenávidět?“

„On nenávidí mě, tím to začalo už od chvíle, kdy jsem nastoupil do Bradavic. A já vlastně vím jen to, že nenáviděl mého tátu. Jenomže já přece nejsem on! Nejsem táta! Nikdy to ale ani nechtěl vidět! A není sám! To je pořád jak jsem podobný otci, jak jsem stejný jako on! Někdy mám dojem, že si lidi ani nevšimli, že nejsem James Potter. Nemám to rád. Nelíbí se mi jak na mě všichni koukají jako na něco neobvyklého jen proto, že jsem přežil. Nechci být obklopenej lidma, kteří koukají jen na moji jizvu. Celý život jsem strávil bez přepychu v přístěnku pod schody a nepotřeboval jsem slávu. Jediný můj sen byla normální rodina. Teď mám spoustu věcí, které vůbec nechci, ale nikdo z nich to nevidí!“

Harry se postavil a poodešel pár kroků od Herm. Nejspíše se tak snažil zakrýt slzy, které se mu draly z očí. Herm si ho dost dlouho prohlížela než se také zvedla.

„Vyčaruj ho,“ podala mu svou hůlku. „Použij některou z těch vzpomínek a vyčaruj patrona.“

„Proč?“

„Prostě to udělej!“ přikázala a její hlas nepřipouštěl žádné další námitky.

Harry vztekle popadl její hůlku a začal se soustředit. V jeho výrazu byl znát jasný souboj a Herm dodala: „Nepřemýšlej nad tím. Prostě se tou vzpomínkou nech pohltit a použij zaklínadlo.“

„Expecto patronum!“

Za jejich zády se ozval zvuk podobný klopýtnutí, ale ani jeden si ho nevšímal, protože sledovali nádhernou laň, která se kolem nich proháněla a zářila do dálky.