Vrátila jsem se dom a položila nákupní tašku na stůl. Rychle jsem se převlíkla a pustila se do práce. Vzala jsem všechny koberečky a hodila je do pračky, aby baly čistý jak kočka vypraná v pervolu.
Vzala si jedno větší balení na ostré rohy a okamžitě je začala dávat všude. Sice to asi nebude tolik efektivní, ale už to nebude zas tolik ostrý. Takhle jsem prošla celý byt a byla se svou prací spokojená.
Vyndala jsem nějaký random batoh a naházela tam Kakšimu házet oblečení na zítra, knížku a přihodila mu tam mňaminy, ať mi tam neumře hlady. Batoh sem si hodila na záda a vyšla opět k nemocnici.
,,Heyaaaaa, sem zpět." otevřela jsem dveře, které mě dělily od Kakšiho a hned ho spatřila, jak spí. Jen jsem se pro sebe usmála, batoh hodila do rohu, nadzvedla mu peřinu a chvíli se dívala na jeho six-pack.
,,Budeš se dívat ještě hodně dlouho nebo se přidáš?" ozval se náhle Kakšiho "ranní" hlas. Okamžitě jsem zrudla snad i na prdeli. Jen jsem si k němu lehla a hlavu si schovala do jeho boobs. Ten se jen zasmál a začal mě jednou rukou objímat kolem pasu a druhou mě hladil po vlasech. Ani jsem si to neuvědomila a usla tak v jeho náruči.
Dalšího dne mě vzbudilo ranní světlo. Nějak jsem se opatrně dostala z Kakšiho objetí a vyšla na chodbu. Hned jsem vyndala peněženku a podívala se kolik v ní mám. Naštěstí nejsem tak brocken jako Žólí nebo Džirája. Koupila jsem tedy 2 horké čokolády a vydala se zpět na pokoj.
Otevřela jsem dveře a zády ke mně stál Kakši. A když sem se mu podívala na hlavu, tak měl plešku. Okamžitě jsem se začala neovladatelně smát a musela položit kelímky na nějakou poličku či co to bylo. Svalila jsem se smíchy na zem a Kakši se na mě jen nechápavě díval.
Po asi 5 minutách mého nepřetržitého smíchu jsem se uklidnila. Stále jsem se držela za břicho a setřela si slzičky, které se mi během záchvatu spustily. Kakšimu jsem teda řekla o jeho plešce a ten hned začal panikařit. Jen jsem vytáhla čelenku, která byla vytvořena jako žába. Kakši si ji převzal a dostal instantní blush. Nasadil si jí a o můj bože (žooooooooooooo, oh maj gaaaaad). Byl úplně k sežrání. Měla jsem chuť křičet jak fangril.
,,Konečně domaaaaaaaa. Doufám, že si vařila. V nemocnici nemají dobrý jídla, sem tam toho moc nesnědl." okamžitě jsem tedy Kakšimu naservírovala tolik jídla, že jsem mu s tím později musela pomoc a pak sotva dojídali oba. Ale za ty cuddles potom to stálo za to.
