Magie Prvních

Narozeniny

Tohle je velmi dlouhá a velmi tragická kapitola :-(

Po osmnácti dnech, kdy Liliana jen chodila do školy, nebo spala, se konečně dočkala. Bylo tu datum sedmého října, což znamenalo její narozeniny. Oslavu měla v neděli a dost se na ní nudila.

Hned, jakmile přišla do pokoje, skočila jí Michaela kolem krku a podala ji něco hranatého pod horou balicího papíru.

„Dárky k narozeninám se nebalí." Usmála se na ni, když Michaela mávla rukou. Lily se pustila do papíru a zalapala po dechu, sotva zahlédla její dárek od Michaeli. „Děláš si srandu? To mělo vyjít až další rok!" Lily nevěřícně koukala do své ruky, kde držela nový dl její oblíbené knihy. Michaela nevinně pokrčila rameny.

„Mám pár kontaktů." Zazubila se. Tentokrát ji objala Liliana. Potom se před ní objevila Larisa. Podala jí svůj dárek a Lily ho hned otevřela. Larisa se piplala s origami. Bílá labuť na modrém papíře. Liliana otevřela pusu nad jejím výtvorem.

„Jak dlouho jsi to dělala? To je úžasný! Jak to děláš?" Larisa pokrčila rameny. Měla příjemný úsměv, což naznačovalo, že měla lepší náladu, než poslední dva týdny. Prý se s Tadeášem pohádali, z čehož byla strašně smutná.

„Dělala jsem to chvíli. Není to tak těžký, když se ti chce. No, všechno nejlepší." Potřásla jí s rukou, že skoro neupadla. Michaela se málem válela smíchy.

„No dobře, to by stačilo, utrhneš mi ruku." Zasmála se Liliana.

Za deset minut vyrazily na hodiny. Michaela s ní ve třídě nebyla, v pondělí absolvovala jiné hodiny. Což bylo spíš špatně. S Danielem se sblížila. Byli kamarádi, i když občas na své lavici našla květinu. Vždy, aby si toho nevšiml, ji vyhodila. Prostě ona čekala, až si Štefan vzpomene. Na všechno si vzpomněl, skoro. Jednou z věcí, na které ještě nepřišel, byla Liliana. Dokonce i věděl, že postřelili Christiana, že se usmířil s Juliusem a taky, že Teodor měl poznámku. Liliana z toho byla na mrtvici. Vzpomene si na to, že její bratr měl poznámku, ale na jeho přítelkyni si nevzpomene. Jak se tohle možné?

„Ahoj, jaký byl víkend?" zeptal se zvědavě Štefan. Sice byli kamarádi, znal ji dobře, ale nevzpomněl si. Jako kdyby začínala od nuly. Každopádně se s ní už konečně bavil. Byl plachý, to ji neskutečně štvalo, ale aspoň něco.

„No, šlo to." Nachystala si věci. Zvedl obočí a nevěřícně zíral na svoji spolusedící. „Co je?" chvíli se jen na ni koukal, jako kdyby přemýšlel, co má říct, nebo udělat.

„Vlastně nic." Zavrtěl hlavou. Začal si zase všímat knihy, jenž měl položenou na klíně. Posmutněla. Daniel jí šťouchl do zad, aby se otočila.

„Čau, jak je?" usmála se na něj. Tohohle kluka si taky oblíbila. Prostě kamarád, kterému se může se vším svěřit.

„Super, co ty?" nápadně ukázal na učení a artikuloval: „Tohle je zlo!" rozchechtala se, že byla slyšet po celé třídě. Daniel se zasmál s ní. Zvedla se a stoupla si vedle něj.

„Jo, jde to. Sice moc nemusím chemii, ale to se dá přežít." Lily chápavě přikývla. Tohle nebyla klasická chemie. Byly to různé směsi kouzelných věcí. Nevěděla, jak to jinak nazvat.

„Taky to moc nemusím, ale co se dá dělat." Oba zároveň pokrčili rameny. Daniel chytil Lily kolem pasu a stáhl ji na klín. Překvapením vyjekla a spadla na něj.

„Ty jsi pako." Zavrtěla hlavou. Daniel se zatvářil zklamaně. Hrozně jí připomínal Christiana, jenže ten byl pryč.

„Promiň." Zamumlal a pustil ji. Vstala, sedla si na svou židli a čekala, než zazvoní. Nečekala dlouhou. Vešla Kateřina.