Ztracený les

kapitola první

Nesmiřitelný jarní ledový vítr se s hučením proháněl mezi korunami temného a semknutého houští stromů a bral sebou vše malé a lehké co se mu jen přihodilo do cesty. S obrovskou silou se tyto poryvy opíraly do této masy stromů, a ty i přes kvílení a různorodé nahýbání, zůstávaly stát bez převrácení.

Již plná luna, v tomto chaosu prosvítala, skrze podivnou a pohyblivou směsku listí a jehličí, které v korunách obepínaly nejednotné uspořádání větví i větviček. V tomto chaosu posedával na jedné z těchto větví havran. V jeho temných, hlubokých, černých očích, se odrážel plný měsíc a pomalu jej zabaloval ve své stříbřité záři. Jeho oči, vyzařujíc jakousi tajemnou inteligenci, kterou často člověk u ptactva nezahlédne, se zablýskli zvědavostí v okamžik, co zahlédli pod větvemi pochodovat lidského mladíka, zabaleného v černé flaušové bundě, temně modrých kalhotách a obnoše-ných černobílých teniskách.

Pozorujíc jej, tento záhadný havran přeskakoval z větve na větev a dumal, jak se sem, do tohoto uzavřeného místa plného tajemných bytostí, jen mohla tato zvláštní lidská bytost dostat. Bohužel pro mladíka, havran ale nebyl jedinou bytostí, která si všimla jeho neobvyklé přítomnosti.

Mladík si ani nemohl představit, že tento v podstatě obyčejně vyhlížející les, by mohl skrývat jakákoliv tajemství a už vůbec jej nenapadlo, že jeho přítomnost je pozorně sledována.